O mých zvířecích kamarádech (35)

      Ráda bych se s vámi podělila o trošku zvláštní zážitky, tři – „s přenosem informací“, nebo chcete-li s předtuchou. První se stal, když mi bylo patnáct let. Šla jsem ze školy a asi uprostřed naší ulice mě najednou z ničeho nic přepadl hrozný smutek, svíravý pocit. Zastavila jsem se a zadívala se do koruny vysoké břízy, která byla právě nade mnou,  měla jsem k ní jakýsi zvláštní vztah. Nevím proč, celé roky mě ten strom něčím přitahoval a pokaždé, když jsem jej míjela, musela jsem se zadívat do jejích větví. V onen den vítr smutně ohýbal převislé březové větvičky a podzimem opadané listí podtrhávalo moji úzkost. Nemohla jsem pokračovat v cestě. Cosi mě svíralo čím dál víc. Něco se stalo, něco špatného se muselo stát! Věděla jsem to, ale netušila jsem co. Pomalu jsem se šourala dál k domovu a přemýšlela co to jen bylo... Vešla jsem do chodby, přezula se za vchodovými dveřmi a v tom se otevřely dveře od bytu. Tam stáli uplakaní rodiče. Jen jsem se strachem vyhrkla: "Co se stalo?!"
"Umřel děda", zazněla přerývaně tichá odpověď.
V tu chvíli jakoby mě polil studený pot a podlomily se mi nohy. Běžela jsem do pokoje a plakala a plakala. (Poznámka: jednalo se o dědečka z Jižních Čech, zmiňovala jsem se zde o všech prarodičích…).
     Další předtucha se stala když jsme krátce po sezdáni s manželem odjeli na svatební cestu. V té době jsme doma měli mladého kocourka, na kterého jsem byla dost fixovaná a on na mě taky. Byl to člen rodiny. V době dovolené se o něj starali rodiče. Naše dovolená trvala čtrnáct dní. Když zbývaly poslední dva dny, probudila jsem se v noci ze spánku. Zdál se mi hrozný sen. Sen, že se kocourek ztratil a mě probudila hrozná úzkost, že ho už nikdy neuvidím. V té době nebyly mobily, takže jsem nemohla zavolat domů. Když jsme se vrátili, byla jsem natěšená na všechny i na kocourka, stýskalo se mi po něm. Posmutnělí rodiče nám ale zarmouceně sdělili, že se kocourek ztratil. Přede dvěma dny na noc nepřišel domů, ač to nikdy předtím neudělal. Hledali jsme ho s manželem denně, několik týdnů po celém okolí. Vyptávali se všech, ale marně. Už jsem ho nikdy neviděla a byla jsem moc smutná. Zajímavé bylo, že se opravdu ztratil tu noc, co se mi o tom zdálo. Sousedka říkala, že té noci zaslechla kočičí vřískot a psí štěkání...
     A poslední povídání se také týká dovolené. To jsme už měli synka, byl malý. Odjeli jsme s manželem, synem a  mým otcem na chaloupku, protože jsme tam měli hodně práce. Maminka nejela, neboť se doma starala o zvířectvo a zahradu. V té době už měla cukrovku. Píchala jsem ji insulin, ale když jsme nebyli doma, naučila se to a píchala si ho sama. Dny ubíhaly a už fungovaly i mobily. Předposlední noc mě  náhle ze spánku vzbudilo maminčino naléhavé volání. Tedy ne telefonem, ale jasně jsem slyšela její hlas, jak mě dvakrát zavolal mým jménem. Znělo to tak naléhavě, že jsem se s hrůzou probudila a měla husí kůži. Pak jsem už nemohla usnout a říkala si, jestli je v pořádku. Nechtěla jsem ji budit, ale hned ráno jsem vzala mobil a volala jí. Nikdo to nezvedal a tak jsem volání zkoušela opakovaně. Až konečně... v telefonu se ozval chraptivý, tichý a drkotající hlas maminky, téměř jsem ji nepoznala. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo z ní vyzvědět co je s ní, co se děje?! Maminka byla v cukrovkářském (glykemickém šoku) záchvatu. Přiznala, že den před tím dělala celý den na zahradě namáhavou práci (tím klesla hladina cukru v krvi) a večer pak neměla hlad. Nenavečeřela se a nevzala si ani malou druhou večeři. U cukrovkářů (diabetiků) je důležité pravidelně jíst, aby se udržovala stejnoměrná hladina cukru v krvi. Pak si píchla insulin - bez jídla, což se diabetik po vpíchnutí musí právě najíst. Navíc si nebyla jistá, jestli se nespletla a nepíchla si večer vyšší dávku insulínu, která se podává ráno. Prostě souhrou těchto faktů došlo k tomu k čemu došlo. V takovém případě se nemůže pacient hýbat. Leží a má třes v celém těle a i hlas roztřesený, potí se atd. Byli jsme 200 km daleko a popadla mě v tu chvíli šílená panika. Když zavolám sanitku, nedostanou se do vnitř. Proto jsem honem volala strýci, který se dovnitř musel dostat zadem. Přelezl zeď dvora a vylezl do bytu balkonem, který byl naštěstí otevřený protože bylo parné léto. Někdy v takových případech stačí diabetikovi podat několik kostek cukru a vše se spraví. Tak se stalo i v tomto případě, byla jsem se strýcem spojena telefonem. Hrozně se mi ulevilo! Kdyby mě maminčin hlas nevaroval a já volala až navečer, jak jsme byly domluvené, kdoví jak by to dopadlo. V tomto stavu je člověk paralizovaný a sám nemusí zvládnout zavolat si pomoc. Dovolenou jsme zkrátili a obratem se vrátili domů, byla jsem tak klidnější. Maminka to sice odmítala, neboť pak již byla v pořádku,  ale bylo to tak myslím lepší, měla jsem klid v duši. Strejdovi jsme za to dodnes moc vděční, jeho pomoc byla zásadní... V budoucnu jsem už maminku bez dozoru raději nenechávala i když ješte v té době nebyla nehybná a téměř osleplá,  jak tomu bylo později. Přesto jsem už nechtěla riskovat žádnou podobnou náhodu.

     Podobné předtuchy jsem měla vícekrát v životě, ale tyhle byly myslím   ´nejzajímavější´.

     A nyní hupky dupky zpět do zvířecí říše. Před chviličkou jsem přišla ze dvorka. Je tam tak veselo,  jaro je v plném proudu a hemží se to tam novými životy.  Mláďátka se vesele batolí za svými maminkami. ..  Kachny už vyseděly maličké a stejně tak husa se pyšní žlutými housátky, která zvesela švitoří.  Z pod kvočny dnes vystrkují nesměle hlavičky první kuřátka, která se budou líhnout během celého dne. Kvočna sedí i na vejcích perliččích, protože málokdy perlička usedne. Stane se, ale není to pravidlem.  Perliččí vejce se ale musí nasadit o celých čtrnáct dní dříve, neboť líhnutí probíhá až po pěti týdnech, na rozdíl od slepičích vajec, tam se kuřátka líhnou už po třech týdnech.  U husí je tomu přibližně po měsíci, stejně jako u českých kachen. U kachen pižmových je doba ovšem také pětitýdenní.  A tak dále, prostě u každého druhu ptactva je doba rozdílná, stejně jako vlhkost. Vejce kachen a husí potřebují vlhkost o něco větší. Matky se koupáním namočí a pak tím vejce zvlhčují…Co nevidět ožijí i vejce pod sedící krůtou. V králíkárně přibyli malí králíčci, kteří už opustili hnízdo a začínají sami jíst. A tak bych mohla pokračovat, přibudou i další a další mláďátka – nové životy a to mi přináší nesmírnou radost. Těšme se z života a chraňme ho, jak ten svůj, tak i ostatních – bez rozdílu.

     Vlaštovky opravily loňské hnízdo, vystlaly si jej kousky travin a peříček a už také zahájily snůšku. Jak jsem už  zmiňovala, vlaštovky už řadu let hnízdí na našem sklepenním schodišti.  Udělali jsme jim ve dveřích zvláštní okénko, které se uzavírá na zimu. Jednou se ovšem stalo, že se v noci dovnitř okénkem dostal cizí kocour a jednu mladou vlaštovku roztrhal a snědl. Byly už vylítlé z hnízda a přespávaly na bydélkách, která jsme jim umístili vedle hnízda. To byl pro mě šok a od té doby ráno brzy vstávám, abych vlaštovičkám otevřela při rozbřesku a večer, když padne tma jdu vše uzavřít, aby se na ně už nedostala žádná kočka nebo kuna a mohly tak v klidu spát. Chodím po tmě, nesvítím, abych je nevyplašila…

Každé jaro očekávám návrat těchto výborných letců. Vždy mě dojímá, když se k nám opět vrátí, přes všechna úskalí dlouhého letu.  Začnou nalétávat na okna a tím dají vědět, že jsou tady, je to signál, že jim mám otevřít „jejich“ okénko a ony mohly dovnitř.  Jednoho roku se stalo, že se vrátil jen sameček. Smutně posedával na střešní anténě a v noci spal sám doma. Po několika dnech se osmělil a začal se vydávat na lety, při kterých si přeci jen začal hledat novou partnerku. Po pár dnech si ji přivedl.  Nejdřív se tu bála a nechtěla tu přespávat, netrvalo ale dlouho a přesvědčil ji. Začaly zahnizďovat. V tom co se ale nestalo. Asi po čtrnácti dnech přilétl druhý, opožděný pár vlaštovek. Byl to náš pár. Došlo mi to až poté. Bylo mi divné, že samec v noci spal na jiném místě než jiné roky. Spal totiž tam, kde loni přespávaly mladé vlaštovky, když vylétly z hnízda. Byl to jeden sameček z loňských mladých. Nevím proč se ostatní opozdily a on přilétl sám, zjevně byl z toho nesvůj. Když si ale přivedl partnerku, jakoby ožil. Zpíval jí a byl o poznání veselejší. S příletem našeho původního páru ovšem nastal karambol. Mladé vlaštovky se už chystaly na snůšku opraveného hnízda a nechtěly se místa vzdát a mladý samec vehementně vyháněl s křikem toho původního. Trvalo to tak několik dní, až starý pár ustoupil a vrátil se do dávno opuštěného hnízda vedle u sousedů. Bylo mi jich líto, ale je to příroda a nelze do ní zasahovat. Mám je hned vedle a vídám je všechny. Hlavně, že jsou v pořádku . (I tak ptactva – a nejen ptactva -  bohužel stále ubývá.) U nás sice stále „stojí“ všechny tři hnízda, ale hájení teritoria zřejmě nedovolí, aby zahnízdily v tak těsné blízkosti. Na druhou stranu jiřičky, které hnízdí přes ulici pod střechami domů, mají hnízda jedno vedle druhého a nemají s tím problém. Každé zvíře má prostě své odlišné potřeby a zvyky….

     Vlaštovky (a jim podobní) loví létající hmyz. Nehledají hmyz na stromech nebo na zemi, jako většina ostatního ptactva. Loví za letu a proto jsou dost odkázané na teplotu. Při nízké teplotě létá málo hmyzu. Naproti tomu, ukrytý hmyz mají ostatní ptáci větší šanci nalézt…

     Příběh „našich“ vlaštoviček koření už v mém ranném dětství. To jsme ještě mívali starou pavlač, která měla zpola zděnou a ve vrchní části dřevěnou stěnu, která měla dvoukřídlé tabulkové okno (2x3 okeniček). Okolo byly ještě z každé strany kusy stěn ve výdřevě, kde byly tabulky z různě barevných a tvarovaných skel. Jako dítěti se mi to moc líbilo. Jedna z vrchních tabulek byla vysklená a tudy mohly vlaštovky přilétat, kdy se jim zlíbilo. Roky hnízdily na pavlači nahoře pod střechou. Tam na ně nemohl žádný predátor. Časem se ale pavlač zbourala a nahradila jí zděná s pevným velkým oknem, které se v chladu a na noc zavírá. Visí zde i záclona, takže vlaštovky sem již nemůžou. Vlaštovičky se poté zahnízdily u sousedů, kde hnízdily nějaký rok, až je tam jednou napadly v noci kuny a sežraly jim všechna mláďata a i jedna z dospělých vlaštovek byla potrhaná, ale přežila. Už si netroufly se tam vrátit a poté si našly místo nad naším schodištěm, kde jsou spokojené. Postavily si tam celkem tři hnízda. V prvním hnízdily jeden rok, další rok vystavěly jiné, v jiné části a třetí rok si postavily hnízdo přímo na žárovce v zatáčce schodiště. Tam se jim zalíbilo natolik, že každý další rok už hnízdo jen opraví a zpevní a vyvádějí mladé zde. Každé léto vysedí dvě „várky“ mladých vlaštoviček.

     Musela jsem se usmívat při pohledu na krocana Trulího. Líbí se mu i některé slípky. Jsou proti němu malé, ale to mu nevadí. Když si některou ze svých oblíbenkyň vyhlédne, začne okolo ní tancovat a naparovat se, aby bylo vidět jaký je krasavec. Ocas má rozevřený podobně jako páv při námluvách. Pak roztáhne křídlo a vezme pod něj zmíněnou slepici. Slepice to ignoruje, ale je vidět, že jí to nikterak nevadí. Trulí to párkrát zopakuje a pak odtančí zase o kousek dál a naparuje se. Nikdy se nesnaží doopravdy slepice pojímat, snad si uvědomuje že je oproti nim opravdu o moc větší.

     Když už jsem se rozepsala o těch snůškách a sedění na vejcích, tak poznamenám, že například kachna sedí na vejcích sama, nestřídá se s kačerem, jako je tomu u některých jiných ptáků. Mám ale zkušenost s tím, že když sedí kachna v hnízdě, „její“ kačer si sedne vedle ní a hlídá jí. Hlasitě jí dává najevo, když se blíží nebezpečí a nebo když se doplňuje potrava, aby se šla najíst. O vylíhlá kachňata také přebírá péči pouze kachna. Například náš houser, ale brání jak husu, tak malá housata a sedá si k nim a housátka mu sedí na zádech, stejně jako mámě – huse. (Nejednou se stane, že už jdoucí husa nadzdvihne křídla a z od každého vypadne jednou malé housátko, které tam usnulo..).  Náš houser se o svoji husu neuvěřitelně bojí, hlídá ji na každém kroku a když mu na okamžik zmizí z dohledu, začne ji hlasitě volat a honem běží za ní. Proto nechávám zvířata v párech. Teoreticky sice stačí  například jeden kačer na vícero kachen, ale když vidím jak spolu tvoří pevné páry, neodtrhávám je a myslím, že jsou takto šťastnější.

     Něco málo ze zvířecí řeči: (možná jsem něco už zmiňovala)

     Kdysi jsem četla, že kočka, která klopí uši má vztek. Ano je to pravda, ale není to tak jednoznačné. Je třeba rozlišit úplné sklopení dozadu, kdy je kočka opravdu naštvaná. Pokud kočka jen mírně nakloní  uši dozadu, znamená to údiv. Například u nějaké nečekané reakce, kterou od nás nečekala při určité situaci. Nebo nezvyklý tón a nebo gesto, které jsme použili a kočka hned nepoznala oč se nám jedná.

     Když kohout vydává zvuky, které připomínají kvočnu svolávající kuřátka k nalezené potravě, znamená to obyčejně, že našel nějaký mlsek, který se džentlmensky rozhodl přenechat některé ze svých slípek. Pokud ovšem téměř totožný zvuk vydává – s jen o něco pomalejší rytmikou a je v nějakém „úkrytu“, znamená to, že přivolává slepici na „dobré klidné“ místo. Tam začne ušlapovat podestýlku a přivolanou slepicí tam společně podřimují. Domnívám se, že tak ukazuje slepicím, kde mají založit hnízdiště k nerušené snůšce vajec… Když začne slepice kdákat, je to většinou po snesení vejce. Ovšem většinou v případě, že ji z hnízda vyrušila jiná slepice, neboť po snesení slepice nějakou dobu na vejci ještě posedí. Většinou se se stejným kdákáním připojí i kohout. Slyší, že je slepice rozčílena a tak se solidárně přidá. Hlasitý povyk pak může odradit případného záškodníka, který by mohl vniknout do slepičího hnízda na snědení vajec… Když se večer drůbež nachystá ke spaní, nejvyšší bidla zaujme kohout a nejstarší slepice a tak to jde popořadě. Pokud některá slepice vyběhne ven, často se za ní rozeběhne i kohout, aby  ji rychle zahnal zpět do kurníku za bručivé zvukové reakce. Chce je mít pod kontrolou. Stejně tak je tomu i ráno. Kohouti obyčejně vstávají dříve a první slípky ještě zahání zpět na bidla.

     Pokud kachny a kačeři pokyvují hlavami, dávají si tím signál k páření. Naopak když kachna, kačer a nebo jiný pták roztáhne nepatrně křídla od těla a hlavu skloní níže s nataženým krkem, je to signál k boji. Křídla se používají k úderům, podobným našemu karate. Někteří opeřenci se v případě zastrašení nafouknou – tedy rozježí peří, aby v očích nepřítele vypadali větší.

….A tak by se také dalo pokračovat hodně a hodně dlouho, toto bylo jen namátkou…..

     Malý postřeh: 

     Ježky, kteří byli nuceni u nás přezimovat (z důvodu nedostatečné váhy), začínám s přibývajícím jarem více přikrmovat moučnými červi, aby si přivykli na přirozenou stravu a snáze si ji po vypuštění uměli sami najít. Přesto jim po vypuštění dělám např. v dutině stromu hnízdo vystlané slámou, kam jim po nějaký čas nosím kočičí granule a do misky vodu, než se úplně zaklimatizují..

     Když si pořídíte nové zvíře, několik dnů ho nepouštějte samotné, nebo bez dozoru. Je jedno o jakého tvora se jedná. Musí si nejprve na vás i na nový domov zvyknout. V opačném případě se může stát, že se zatoulá, nebo ztratí. Spousta chovatelů začátečníků v tomto chybuje…

    Teď z trošku jiného soudku, postřeh lidského žití:

     Tlak společnosti jako celku „nutí“ většinu lidí vstávat a chodit spát stále přibližně ve stejnou časovou dobu. (Nutnost, kvůli dochvilnosti zaměstnání a tak dále.) Je to ovšem proti přírodě a přirozeným biorytmům. Potřeba spánku se zvyšuje spolu s přibývající tmou v podzimních a zimních měsících. Narušení se pak může projevovat na psychice i po zdravotní stránce vnímavějších jedinců. Harmonie a souznění s přírodou je důležité… Podobně souvisí únava po jídle. Přirozeností je, potřeba dočasného odpočinku. Teprve po několika desítkách minut je organismus připravený na další zátěž a aktivitu. Stačí se podívat do říše zvířat. Ta si po nakrmení se, také obyčejně dopřejí čas klidu, nebo kratšího spánku. V některých státech se už s tímto sžívají a využívají těchto poznatků i v zaměstnáních… Neméně zajímavé jsou i výzkumy, týkající se lidí, kteří pojídají větší množství masa, ať už syrového v podobě různých stejků a podobně, ale vůbec masa jako takového. Tím se myslí markantnější rozdíl, oproti standardu. Tací lidé prý bývají výbušnější a agresivnější, tzv. cholerici. Má to co dělat také s přirozeným jednáním. Šelmy a dravci mají podobné povahové vlastnosti, oproti býložravcům…

     Je tomu pár dní, co jsme byli všichni v zahrádkářské kolonii, kde máme svoji zahrádku s chatičkou. Každý jsme se jali nějaké práce. Právě jsem okopávala čerstvě zasazenou zeleninovou sadbu a bylinky, když se manžel rozhodl, že opraví dřevěnou zástěnu, po které se plazí různé popínavé rostliny. Zima dala některým latím zabrat a proto manžel vytáhl žebřík a vylezl na půdičku nad chatkou, kde je uskladněné seno. Zpod sena vytáhl pár latěk a jal se opravářských prací. Slyšela jsem ťukání kladívka a těšila se, jak bude zase vše pěkné a opravené. V tom mě přerušil manželův hlas:

„Pojď se podívat!“ – znělo to naléhavě.

Položila jsem motyčku a šla k manželovi, který se mezitím vracel do chaty pro další hřebíčky.

Nevěřila jsem svým očím. Na betonu u chatky ležela dvě myší miminka a kroutila se.  Rozhlédla jsem se spěšně, jestli nemají opodál matku, ale nedávalo to logiku. Vzala jsem proto honem mrňousky do dlaně. Myšičky už byly celkem prochladlé. Zahřívala jsem je v dlani a obcházela okolo a koumala odkud se tu vzaly. Nešlo mi to do hlavy, až jsem nakonec na to přišla. Jak manžel vytahoval na půdě laťky, muselo být v rohu v seně myší hnízdo a jak s ním nevědomky pohnul, vyplašil malé myšičky a ty z pudu sebezáchovy popolezly kousek dál a to se jim stalo osudným. Prolezly přímo škvírou pod střechou a spadly z výšky asi dvou a půl a tří metrů na tvrdý beton. Vylezli jsme nahoru, ale hnízdo bylo taháním latí a přehrabáním sena pryč a ani jsme nevěděli ve kterém místě bylo. Navíc už byly myšky v mojí dlani a tak by je matka možná zpět nepřijala.  Asi před čtrnácti dny spadlo ze smrku u chatky ptačí hnízdo, naštěstí prázdné. Natrhala jsem do něj na kousky papírový ubrousek a myšky tam ukryla. Umístila jsem je do polostínu, aby z části na ně šlo slunko a neprokřehly. (V dlani jsem je už zahřála. )Neriskovala bych jejich umírání. Jedna z myšek měla očividně bolesti. Špatně a z těžka dýchala. Bylo mi jich moc líto. Po několika dlouhých minutách zemřela. Zahrabala jsem ji do záhonku..

       Druhá myška jakoby vycítila smrt svého sourozence a zmobilizovala všechny síly a z hnízda vylezla. Když jsem našla uhynulou myšku, druhá byla fuč. Hrklo ve mně! Hnízdo bylo položené v trávě. Neopovážila jsem se udělat ani krok, abych ji náhodu nerozšlápla. A začalo zdlouhavé hledání. Bylo to doslova jako hledat jehlu v kupce sena. Umíte si to představit, nepatrné myší mláďátko v luční trávě. Chvílemi jsem už propadala málem panice. Ale říkala jsem si:

„Nesmíš to vzdát, daleko se dostat nemohla, někde tu být musí.“

 Dívala jsem se, jestli se někde nepohnou stébla trávy, ale nic. Přesto jsem okruh prohledávala stále dokola, až jsem vystrašeného drobečka konečně našla. Ulevilo se mi. Myška se nemohla dostat daleko, protože v prvních dnech života mají myšky zakódováno točit se dokola, je to právě kvůli tomu, aby se neztratily z rodného hnízda. Této myšce mohl být stěží týden, pár dnů. Srst měla jen kraťoučkou, nedorostou. Oči ještě zaslepené a rovněž ouška. Podle barvy srsti dohněda a kratšího ocásku, usuzuju že jde pravděpodobně o hraboše polního...

     ..Byla jsem už jako na jehlách a zbytek práce jsem odložila na druhý den, květinový záhonek musel počkat.  Věděla jsem,že myška bude brzy potřebovat napít mléka. . Doma jsem použila polotučné kravské mléko (jiné jsem momentálně neměla). Zkoušela jsem myšku „napojit“ vatovou tyčinkou. Později jsem ji zaměnila za umělohmotné míchátko na kafe, které dostanete ke kelímku kávy z automatu. Tenčí stranu namáčím do vlažného mléka a myška z něj po maličkých kapičkách pije. Po každém napití musím honem vysoušet čumáček papírovým ubrouskem, protože se stane, že si nasaje trošku i do nosu. Zkraje se musela učit a zvyknout si na změnu, nyní už pije pěkně a nožkama -  ručičkama –si tyčinku přidržuje.  Druhý den jsem koupila plnotučné mléko a ještě jsem přidávala kapičku smetany…

     Myšička dostala jméno Anežka. První dny a noci jsem musela krmit každou hodinu. Malá spí v umělé piksle, vystlané natrhanými papírovými ubrousky a kousky vaty, aby držela teplo.  V pixle jsou samosebou dírky, kvůli kyslíku. Přesto si maličká ještě neudrží teplotu a tak spí v noci se mnou – v piksle pod peřinou. Jinak rychle stydne. Musím spát tak, abych se nepohnula a nerozlehla ji. Po hodině začne pištět a vrtět se a to je pro mě signálem na další krmení. Už ji mám několik dní, srst jí už houstne a pomaličku se jí začínají rozevírat očička (včera poprvé). To znamená, že by jí nyní už mohlo být kolem čtrnácti dnů. V této době už myšky začínají pomaličku přijímat i tuhou stravu. Zkusila jsem jí dát ovesné vločky a s chutí je ochutnávala. Kolem jednoho měsíce by měla být zcela samostatná a asi o čtrnáct dní později už v podstatě dospělá. Během čtrnácti příštích dní jí plánuju koupit společnici, bílou myšku podobného věku, aby si na sebe dobře zvykly. Dokonce už máme vymyšlené jméno pro novou kamarádku. Měla by to být Alžbětka.  U většiny zvířat upřednostňuji chov o více jedincích, aby ničím sociálně a psychicky nestrádali. A myši jsou skupinová zvířata, která vesměs žijí ve svých početnějších rodinách. Naši Anežku si už neprubnu pustit zpět do přírody. Bude naprosto ochočená a ztratí plachost, což by obzvlášť v myším případě jistě dopadlo fatálně. Spousta lidí myši hubí a mají i plno přirozených nepřátel.  Na půdě máme schované terárko po předchozích myškách, které jsme měli před lety – i s veškerým vybavením. Upřednostňuju pro hlodavce terária před klecemi. Myši jsou dost háklivé na průvan a skla terária tomuto zamezují. Mělo by být umístěno na tmavším a klidném místě. Myslím, že nejhorší variantou je myší klec umístěná přímo na zemi, kde proudí nejchladnější vzduch… Samozřejmostí by měl být (mimo jiné) ve vybavení úkryt, kde si myšky udělají teplé hnízdo na spaní. Průvanem trpí nejen oči a uši. Také přílišné vlhko myším nedělá moc dobře. Podestýlka by měla být vždy suchá, aby se jednak nemnožily bakterie(= nemoci), ale také např.plísně (= mikózy)…

     Naše Anežka je moc miloučké zvířátko. Když otevřu její dočasnou pikslu, která nahrazuje hnízdo, vyleze z úkrytu a už se mi sápe na nastavenou dlaň. Po nakrmení ji nějakou dobu nechám spát v sevřené dlani a to má moc ráda. Cítí společnost a tím pádem bezpečí. Když ji pak vracím do pelíšku, drží se mě všema nožičkama a chce zůstat u mě, dokonce vždy na protest zapiští. Většinou mi to nedá a pobyt v teplé dlani jí o nějakou tu chvilku prodloužím… Když je spokojená, jsem spokojená taky.

          Je až neuvěřitelné, jaké štěstí v neštěstí měla Anežka. Tak maličká a přežila pád z takové výšky a přímo na beton. Bylo vidět, že ji také něco bolí. Po pár dnech se ale její stav utišil.

          (Když jsem u těch myšek – vzpomínám na naši dřívější myší skupinku o které jsem vám už vyprávěla. Vybavilo se mi jak jsou chytré. Když jim v domečcích – pelíšcích zvlhla podestýlka z natrhané buničiny a  hoblin, vynosily si ji ven, rozložili ji a když uschla, nanosily ji zase zpět. Pokud se ochladilo ucpaly si otvor domečku tímto materiálem, aby jim dovnitř nešel chlad. Hlodavci ožírají především v noci, pamatuji že se téměř celou noc vydržely točit ve svém  kolotoči. Také jsem se zmiňovala o tom, jak zvířata lákají zlaté předměty. Jako například řetízky, náramky. Právě myšky, ale i kachny, krocan s krůtou, andulky a korely, ti všichni mi po nich stále „jdou“. Takže nejen straky, ale zvířata všeobecně podobné předměty přitahují, podobně jako nás.)

     U hrabošů je typické, že si své cestičky v polích značkují močí. Draví ptáci, dokážou svým zrakem rozpoznat světélkující bakterie v této moči a pak sledují  bedlivě myší trasy, „visíc“ ve vzduchu. V případě, že zaměří pohyb, střemhlav vrhají na myší oběti…

     Vybavili se mi rejsci, ti jsou naopak samotáři. Mimo dobu páření a mláďat, si tvrdě hájí svá dosti velká teritoria. Jsou to hmyzožravci, ale požírají např. i slimáky. Žijí většinou v zahradách, ale na zimu se stahují do domů. K čemuž se vztahuje příběh rejska, kterého chytila naše kočka na chodbě a já mu vrátila život. Byl tak maličký a bezbranný…

     Ještě bych zde chtěla připomenout, že používaná hnojiva v polích obsahují pesticidy a ty hubí mimo plodin vše živé. Neprospívají menším živočichům a hubí hmyz, který potřebují k životu mnozí další tvorové. Proto ubývá například různých druhů ptactva atd. Nejen vysloveně hmyzožraví, ale i vrabci krmí mláďata hmyzem. Navíc jedy způsobují neplodnost zajíců, bažantů, koroptví, křepelek apod...

     Vybavila se mi jedna příhoda, kterou znám jen z doslechu. Ještě než jsem přišla na svět, měli rodiče s prarodiči na dvorku dvě ovečky. Taťka si s jednou hrával způsobem, že ho ovce trkala do nastavené dlaně. Podotýkám, že to byla ovce ne beran. Ale po způsobu svých beraních protějšků vždy začala couvat a pak s rozběhem narážela na tátovu dlaň. Jednou tatínek vykoukl na dvůr zpoza zavřeného okna a uviděl následující scénu. Couvající ovce nabrala rychle směr a hnala se na dědečka, který právě kydal králíkárnu. Byl ohnutý v jednom kotci a než táta stačil otevřít okno a zareagovat, byl už děda celý zaražený mezi králíky s ovcí přitištěnou na své zadnici. Když si nezbednice uvědomila co udělala, vzala prý rychle do  ´zaječích´.

      Život jde dál a doufám, že mi přinese ještě hodně dalších zvířecích kamarádů a příhod. V mojí mysli a vzpomínkách navždy zůstanou i ti, o kterých jsem se v sepisování nezmínila, nicméně jsou pro mě stejně důležití.

       Odměnou mi je, že jsem se mohla o svůj text podělit i s lidmi na několika literárních serverech.  Zveřejnila jsem zde mimo jiné i vyprávění o zvířecích kamarádech a ta si našla své čtenáře a příznivce. Zjištění, kolik lidí s pulsujícím srdcem a živou duší kolem je, mě moc potěšilo. „Živé“ diskuze byly pro mě vždy potěšující a zjistila jsem, kolik lidí mým ´písmenkům´ rozumí, kolik lidí pochopilo co vše jsem se snažila sdělit…

     Nic nekončí, ale začíná. Přicházejí další zvířecí kamarádi, další příběhy.  ŽIVOT nekončí, život každou vteřinou začíná.