Lyrický subjekt

Pojetí subjektu z filosofického hlediska

Pojem subjekt je ve svém výkladu velmi problematický. Postupem času změnil základní atributy připisované antickými mysliteli. Jmenujme zejména pojetí Aristotelovo, který subjekt (či vše ,,živé“) chápe jako substanci mající entelechický charakter (to, co má cíl v sobě samém), organizující, vedoucí, udávající směr neživé hmotě.[1] Zjednodušeně řečeno, subjekt chápe jako nositele a zdroj aktivity, kterou zaměřuje na objekt. Další koncepce už přeznamenaly směřování interpretace subjektu k jeho postupné desindividualizaci. Tento proces odstartoval svým slavným výrokem již René Descartes, kdy člověka chápal jako dvousložkovou strukturu: res cogitans (věc myslící = subjekt) a res extenza (věc rozprostřená = tělo, později objekt). Podle Descarta tělo duši nepotřebuje, jedná zcela automaticky. Myšlení se tak stává samostatným článkem nezasahujícím do procesů těla. Duše je tedy odproštěna od Aristoteva pojetí jakožto organizátora. Subjekt pouze myslí.[2]

Postupná desindividializace subjektu, kterou ve své studii Individuum a subjekt dokazuje F. De Buzon na Schellingově reinterpretaci Descarta (cogitatur = myslí to ve mně) a Comtova pojetí subjektivity, se výrazně prohlubuje v dalším vývoji interpretace subjektu. Subjekt se stává sám sebou jedině tehdy, když se naplňuje objektivním poznáním.[3] Nejvýrazněji zproblematizoval pojem subjekt S. Freud, který se v jeho pojetí stal ,,uskutečňovatelem“ procesů intencionálně obsažených v našem nevědomí. Od tohoto pojetí už byl jen krůček k pojetí formálnímu, které subjekt chápe jako jazykovou, gramatickou kategorii osobního zájmena já, ty. Třetí osobu chápeme jako předmětný subjekt mající potenci stát se ,,ty“. Osobní zájmeno tedy můžeme chápat jako jazykovou (intelektuální) gramatickou formu označující individuální subjekt.[4]

Nabízí se však otázka, zda individuální subjekt odpovídá individualitě mluvčího, protože ne vždy mluví mluvčí sám za sebe. V případě, že mluví za někoho jiného (jinou instituci), jedná se o subjekt representativní. Jiné je to v případě, když mluví za skupinu osob, která si ho vybrala – byl k tomu určen. Tehdy hovoříme o subjektu delegovaném. Tímto se dostáváme do poněkud bližší sféry našeho tématu, tedy zkoumání uměleckého subjektu.

Umělecký subjekt

Hned zpočátku je nutné upozornit, že umělecký subjekt není možné ztotožňovat s psychofyzickým autorem. Je mezi nimi silný hiátový předěl. Napříkad Ingaarden rozlišuje reálného a intencionálně obsaženého autora a nakonec i autora figurujícího mezi postavami v díle. Mukařovský zastává názor, že umělecké dílo vyžaduje subjekt, z něhož vychází a který je zdrojem jeho námětu. Tento subjekt je imaginárním bodem, možným místem setkání tvůrce a recipienta. Má tu charakteristiku, že v něm dochází ke scelení všech elementů struktury díla. Není to však subjekt konkrétního vědomí, nýbrž noetický předpoklad - abstraktní scelovatel, abstraktní tvůrce. Psychofyzickou osobu autora zcela odstraňuje z díla. Dalo by se tedy říci, že reálný autor je pouhým artefaktem, materií nebo také studnicí, do které skapávají počitky a uspořádavají se do celků. Opoti tomu subjekt díla je hierarchicky nejvyšší scelující element významové výstavby díla. Je čtenářským rekonstruktem, ve kterém se setkávají všechny významové komplexy.  Mohly bychom ho přirovnat k čerpadlu formujícímu vjemy ze studnice (reálného autora) do obrazů, znaků, imaginací, postojů. Červenka tyto postoje považuje za nejvlastnější sféru subjektu díla. Postoje, které dílo reflektuje, totiž vyjadřují názor na skutečné dění. Tímto však zproblematizoval už dosud neostré rozlišení mezi subjektem díla a lyrickým subjektem. Rozdíl vidí v tom, že: ,,[…] konstituování lyrického subjektu probíhá v rámci verbální aktivity tohoto imaginárního mluvčího.“[5]     

Lyrický subjekt

Vymezit lyrický subjekt je i vzhledem k výše nasanému velmi nesnadné. Už jen název je problematický, nejednotný. Někteří autoři mluví o básnickém subjektu, lyrickém hrdinovi, lyrickém já či tematizovaném subjektu. Pro nás je plně vyhovující označení lyrický subjekt (dále jen LS). Slovníková definice hovoří o LS jako o interním mluvčím existujícím pouze v textu. Jeho prostřednictvím autor reflektuje svůj vztah ke světu – verbalizuje jeho postoje. Je jeho fiktivním zástupcem.[6]

Červenkova teorie chápe LS jako významový komplex stojící uvnitř celkové výstavby literárního díla a zároveň jako svorník jeho tematické výstavby (motiv, děj, postava, prostředí).[7] Jeho utváření se probíhá na základě verbalizace subjektu díla a to, jak jsme se již zmínili výše, první slovesnou osobou, případně druhou, která může zastávát funkci sebeoslovení. Červenka zastává názor, že v těchto situacích na scénu nepřichází žádný druhý LS, ale že LS oslovuje sám sebe. Rozštěpuje se tedy do dvou bloků: sebereflexujícího a prožívajícího.[8]  Dále Červenka vystupuje proti důslednému odlišení autora vůči LS.     

Později Červenka ve svých teoriích pokročil až k teorii fiktivního světa, kde LS je schopný do sebe zahrnout jakoukoli entitu skutečného světa, neboť cokoli může být vnímáno, vzpomínáno, představováno, reflektováno, hodnoceno. Subjekty jsou tak představitelé onoho fikčního světa, přičemž ne vždy musí báseň obsahovat LS. V takových případech je nahrazen postavou. Přítomen tedy zůstává jen subjekt díla. Tato teorie je složitější a její výklad by sám zabral rozsah knihy. Proto se zmíňme už jen o dalších dvou důležitých pojmech.

Prvním je pojem autostylizace. Ta je velmi důležitým projevem LS. F.X. Šalda hovoří o autostylizaci ve 30. letech 20. století. Autostylizace je podle něho podmínkou pro vznik jakékoli básně. Básník totiž v básni podává ,,život“ jako něco jednotného, celistvého, kdežto ve skutečnosti je život spíše roztříštěný ve směs a zmatek. To poukazuje k tomu, že LS se do životních procesů nutně vřazuje jinak než autor reálný. Červenka autostylizaci pojímá jakožto záměrnost, kdy se LS odchyluje od pravděpodobnosti.

Druhý pojem je ústřední právě pro teorie Miroslava Červenky. Je jím lyrická situace. Chápe jí kontext, do kterého je vsazován LS, tedy jako: ,,[…] horizont či perspektivu subjektu a zahrnuje do ní implicitně zobrazené postavy (adresáty promluvy lyrického subjektu) a také komunikační prostředky, jimiž se lyrický subjekt k těmto postavám obrací.“[9] Lyrická situace neplyne časem, je to jen jediný okamžik.