22. SUPERKOULE - fantasmagorie - dílo č. 10

V tramvaji 22
Vyžle. Vypadá na čtrnáct, může jí být sedmnáct, ale i třicet. Hubená s batůžkem, přiléhavé červené kalhoty, v puse na zubech módní rovnátka. Žádné líčení, žádný náznak koketérie. Dítě. Černé kudrnaté vlasy po ramena. Stojí nad Mužem v tramvaji. Vytáhne z batůžku banánek v čokoládě. Rozbalí známý zelenožlutý obal, ulomí půlku. Podá ji s něhou Muži a oba jedí. On s velkým údivem okukuje střídavě svoji půlku banánku a ji nad sebou. Jí pomalu, vychutnává si ho ze všech stran, jako kdyby mlsal nanuk. Zná jej z reklamy. Muž má nejméně osmdesát let, sušinka.
„Dobrý?“ Ptá se Dítě.
Jenom kývne a dojídá tu dobrotu v puse. Vyžle jedno hubený vyndá z batůžku vodu Eis tea, otevře ji. Muž ji pozoruje. Napije se do půlky a s láskyplným gestem podá napít Muži.. On ochutná, decentně. Láhev jí vrátí. Dítě si zbytek dopíjí, po Muži si hrdlo flašky neutře. Neštítí se.
„Ten ti nechutná?“ Ptá se starostlivě nakloněná nad Mužem. 
Sedne si naproti na uvolněnou sedačku. K Muži se zvedne z jiné sedačky Žena v černém. Obtloustlá, obtažená v oblečení, které pamatuje dvacet let. Čtyřicet, padesát let?
„Kde je?“
Muž hlavou kývne směrem k Dítěti. Žena se vrátí na svou sedačku. Na zastávce se všichni na povel Dítěte zvednou ke dveřím. Muž je nečekaně vysoký, má ohnutá záda. Na další zastávce všichni tři vystupují. 
„Proč mu to děláš, ty děvko?“ syčí potichu Žena v černém na Dítě. 
„On to dělal mně deset let a ty jsi to dovolila. Teď už nemůže, tak jsem na řadě já. Ty drž hubu, matko!“