Pavel Kravěc: Kam se na nás život hrabe

Salonní intelektuál bude v téhle knížce marně hledat složité imaginace a rytmické variace. Útlá knížka Pavla Kravěce (na Písmáku známého pod přezdívkou jejdavilda) neotřese českým knižním trhem, má ale velkou šanci otřást čtenářovou bránicí. Zkombinovat osobitý humor Pavla Kravěce a kreslené vtipy Jiřího Wintera-Neprakty byl rozhodně dobrý nápad, ať už se zrodil v hlavě kohokoli. Početní převahu uhájil autor psaných textů, na padesáti šesti stranách je Nepraktových vtipů dohromady jedenáct. Docela by mě zajímalo, jestli námět těch karikatur pochází též z pera Pavla Kravěce.

Těžko říci, jestli je v tomto případě na místě použít označení sbírka, protože jednoduché rozdělení do šesti částí (Postřehy z denního tisku, Postřehy láskyplné a jiné, Postřehy seniorské, Postřehy vánoční, Postřehy hřbitovní, Večerní filozofování) rámuje Kravěcovy zpravidla čtyřřádkové veršovánky jen tématicky, dílka v jednotlivých kapitolách nemají žádnou znatelnou vzájemnou souvislost. Při listování jsem se tak trochu vrátil do doby, kdy na koncertech Jarka Nohavici a Karla Plíhala vznikaly mezi písničkami spontánní veršovánky. Základním principem, na kterém je autorova tvorba (nebo tvořivost?) postavena, je hra se slovy. V každodenním shonu se najde vždy nějaké téma, které zaslouží ironický šleh, případně použití slov v jiném kontextu než je obvyklé. Typickým (i když ne čtyřřádkovým) příkladem může být Sklerotická:

Ještě že tvůj klín

nechce po mně PIN.  

Téměř cimrmanovský nádech dostala v kapitole Postřehů seniorských další dvouřádkovka s názvem Neradujte se hned po vyšetření krve:

Ne vždy všechno pozitivní

bývá vždycky pozitivní!

Jen výjimečně se autor pustí do formátu většího než jsou čtyři řádky, tak si je očividně nejjistější. Závěrečná báseň Reinkarnace aneb kolikrát jsem tě už miloval  má dokonce šest slok a hned je znát, že obvyklá dávka přímočarosti se tentokrát vytrácí.

Knížka Pavla Kravěce a Jiřího Wintera-Neprakty má jednu velkou nevýhodu. Pokud ji čtenář objeví na pultě knihkupectví, nechá se zlákat Nepraktovou ilustrací na titulní straně a zalistuje, nemůže se čtením přestat. Pro čtenáře je to samozřejmě výhoda, nevýhoda je to pro autora a pro knihkupce: čtenář, který knížečku prolétne během čekání, než venku přestane pršet, ji s úsměvem na líci odloží zpět na pult a k pokladně si odnese nějakého toho Viewegha nebo Steelovou.

Z hlediska celkové koncepce knížky bych přidal záporné znaménko snad jen ke strohosti, jakou jsou jednotlivá díla řazena za sebou. Názvy jednotlivých básní (někdy delší než báseň sama) jsou sice vysázené tučně, ale hustota, s jakou jdou ty kousky za sebou, může na první pohled působit trochu nepřehledně. Možná chtěl autor či vydavatel šetřit naše lesy, ale toho by se stejně tak docílilo například volbou méně křídového papíru. Zvolená velikost písma naopak zasluhuje velké plus, stejně jako orámování jednotlivých kapitol kreslenými vtipy.

Pavel Kravěc alias jejdavilda svou knihou nijak nepřekvapí ty, kdo ho sledují na Písmáku (kde je od září 2008). Spojení jeho básniček s karikaturami Jiřího Wintera-Neprakty ovšem nabízí přidanou hodnotu, kterou pouhé brouzdání na Písmáku neposkytne.

Pavel Kravěc, Jiří Winter-Neprakta: Kam se na nás život hrabe

Nakladatelství Nová Forma 2011 , 56 stran