Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNoir
Autor
Lady de Winter
památce Marie Petkovové a Amy Winehouse
Justýna Weilová zemřela v požehnaném věku pětaosmdesáti let na mozkovou mrtvici. Ten samý den ráno se Justýnina pětadvacetiletá vnučka Anna předávkovala heroinem a její nahé, mrtvé, tetované tělo našli na zemi v koupelně, těsně vedle její babičky.
Tu noc se Justýně zdálo, že je znovu mladá, jde pěšky z Modřan do Celetné podívat se na krejčovský salon, ve kterém pracovala a který Němci zavřeli. Tramvaje nejezdily, Praha byla podivně poloprázdná a uštvaná a ve svatém Jakubu, kde se Justýna stavila pomodlit, byly pootevřené dveře do klášterního ambitu a v něm leželi vedle sebe narovnáni muži v uniformách, Justýna viděla jejich velké černé zaprášené boty. Za nimi někde u zdi pak tušila propadlé, vytřeštěné tváře, milosrdně skryté ve stínu zavlhlých kamenů a hrubých límců batikovaných suchou krví.
Pak se náhle trhnutím probudila a posadila se v posteli, zmatená a s mravenčením v zádech. Nebyl to pouhý sen, byla to vzpomínka, plná zveličeného dětského děsu, který Justýna prvně zažila v pěti letech, když na procházce se svou babičkou na Kampě strnule pozorovala ryby pod hladinou Vltavy lapat drobečky ze staré veky. Růžové hubičky se otvíraly a zavíraly jako v primitivním smrtelném zápasu a Justýna z nich nemohla spustit oči. Z nějakých důvodů jí vzpomínka na ně opět kruhem připomněla mrtvé vojáky v chodbě, na které padalo šikmo přes střechu světlo stejně zaprášené jako oni, světlo, skrz které nebylo téměř vůbec vidět.
Justýna se zvolna vyškrábala na žilnaté nohy a pomalu, dýchavičně šoupala ve starých pantoflích přes pokoj. Pečlivě si upravila prodřený župan, který pokaždé oblékala s trochou pýchy – Anička ať si chodí, jak chce, ale jí maminka učila, že dámu nikdo nemá vidět v noční košili. Ani její manžel, připomněla si, a když si toho opilce vybavila, cuklo jí to v povislém, kdysi hrdém koutku pokrývajícím mezeru po zubní protéze. Zaplašila myšlenky na něj i na syna, který se povedl celý po něm, a automatickými pohyby otevřela okno. Holubí křídla se roztleskala - a do místnosti padlo světlo, husté jako ze vzpomínky, šikmé a plné podivných prachových zrníček, které zatančily nad římsou a zkašovitěly v zašedlých koutech, kam Justýnin slábnoucí zrak už dávno nedohlédl. Dole na Pavláku zařinčela tramvaj. Justýna se pustila okna a pomalu se dala znovu do pohybu, ztuhlá a zdřevěnělá, s klouby, které se sotva ohýbaly i pod jejím vetchým tělem. Všimla si, že dveře od pokoje jsou pootevřené a nesouvisle jí napadlo, jestli ji Anička nebyla v noci navštívit. Těžce překročila práh, strčila do dveří a přímo před jejíma očima ležela Anina zmuchlaná bunda a roztřepené džíny, které zahodila mezi rozšněrované zablácené boty.
Any se vrátila domů hluboko v noci a v žaludku jí strašlivě kručelo. Poslouchala ten zvuk otupělýma ušima opřená o hnědé dřevo v kleci výtahu, hluboký zvuk smíšený s hučením motoru a pryskyřičnou vůní leštěnky, která z prastaré kabiny nikdy nevyvanula, i když se o ni už dávno nikdo nestaral. Před očima jí ještě tančilo zábradlí, stejně zašlá, primalexem zastříkaná kovářská práce z dob, kdy se ještě věci dělaly pořádně, obřadně a zbytečně honosně. Tom bydlel na sídlišti popsaném graffiti, v desátém patře desetipatrového paneláku, kde chodby byly cítit, plastem, močí, špínou, myšinou a černým krémem, kterým si Tom mazal kanady. Tam patřila, pomyslela si s trochou sebepohrdání. Zanedbaná dělnická krása vinohradského činžáku byla stejně dávno zaniklá, jako babiččiny vratké kroky na starých ošlapaných kobercích a divné vůně ze skříní a popraskaná zrcadla s rámem zdobeným černými kovanými ptáky.
Tom se s ní rozešel a Any si nevzpomínala přesně proč, vybavovala si jenom křik, rozlitou láhev levné vodky na zemi, facky a mokré vlasy, které se jí lepily na rty. Bylo to potřetí nebo počtvrté tenhle týden, co se servali, a podruhé, co to ukončili. Nerozpomínala si přesně, které modřiny má od ran pěstí, určitě ten pokousaný ret, ale co ty ostatní, vznikly za křiku v předsíni nebo za sténání v rozházené posteli plné zpoceného šatstva, ve které ji poté Tom náruživě trkal do zadku a bil jí přitom koženým páskem do zad a přes půlky? Sténala, pomateně se smála a přes vodku už přestávala vidět, pak se náhle prudce vysmekla, napůl se sesula přes okraj postele a přes vlasy se vyzvracela na lino. Tom ji pak zmlátil ještě jednou, když to zjistil, a nohama v černých kanadách ji zkopal tak, že ječela nahlas.
A potom si všimla, zatímco sála krev ze rtu stočená do klubíčka na zemi v obýváku a Tom zhluboka chrápal vedle ní na pohovce, že na zemi vedle kalhot přehozených přes židli leží malý pytlík s bílým práškem. Zasmála se pro sebe, shrábla ho do kapsy a přehodila si kapucu od mikiny přes vlasy plné zvratků. Babička sice už špatně vidí, ale přeci jen, co kdyby náhodou.
Cestou usnula v tramvaji, ale zvuk známého jména zastávky ji probudil, takže se na poslední chvíli protáhla pootevřenými, kvičícími dveřmi. Necelá půlhodina spánku jí uškodila – motala se jí hlava a bylo jí špatně, sluneční paprsky téměř pálily do kůže a do očí. Kůže po celém těle slabě mravenčila a zazvonění rozjíždějícího se vozu bylo jako Tomova rána do spánku. Babička bude ještě spát, uvědomila si, a jak jí zrak náhodně padl na neumělé tagy na zdi v protější ulici, ucítila zničehonic svíravé bodnutí hrůzy, jako by se pod hladinou vzdouvajícího se žaludku mihlo nějaké obrovské, příšerné zvíře, které nedokázala pořádně zahlédnout. V dalším okamžiku bylo pryč, zůstala jen tupá bolest hlavy a něco jako otázka, která visela ve vzduchu a kterou neuměla Any pojmenovat, ani kdyby chtěla, ani kdyby stála o něco jiného, než o klid babiččiny koupelny a vnitřnosti pytlíčku. Nahmatala jeho obrys pod látkou džín, aby se ujistila, že tam stále ještě je, a pousmála se pro sebe. Potom utekla zírajícím očím prvních ranních chodců do vedlejší ulice, motala se mezi nataženými vodítky páníčků venčících čůrající psíky a bojovala s chutí vyzvracet zbytky v žaludku. Ne, přísahala si přece, že to už neudělá, začínalo jí to rozežírat zuby a Tom se jí vysmíval, že vypadá jako kobyla.
Otřásla se, při té vzpomínce jako by se znovu převalila obluda někde hluboko v Anině hlavě a zase zmizela. Zaťala pod tričkem prsty do břicha, a jak jí zajely nehty do kůže, trochu se jí ulevilo a nezřetelný děs nevynořené vzpomínky zase zapadl zpátky. Any vyběhla schody rychleji, než bylo jejímu žaludku příjemné, opřela se o výtahovou klec a vdechla leštěnku. Ten starý, nesmytelný pach ji podivně uklidňoval, jako jakási zvláštní antiteze tetovaných předloktí, pachuti žaludečních šťáv prosycených vodkou, šimrání vlasů po tváři.
Natáhla ruku s klíči k zámku a náhle se s překvapením zadívala na své vlastní prsty, jen kosti potažené vrstvou bílé kůže mramorované modrými žilami, odraz černých kérek, šedý okraj mikiny. Any měla náhle pocit, jako by stála sama vedle sebe a pozorovala se, jako by to tělo nepatřilo jí, byla od něho nezvratně oddělená stěnou z prázdného vzduchu na zaprášené chodbě.
Ta cizí dívka s klíči natáhla ruku a vstoupila do bytu, průhledná, čistá beztělá Any šla krok za ní, lehká, s doširoka otevřenýma očima. Všechny zvuky šly jakoby z dálky, zacinkání, cvaknutí zámku, lupnutí nohy vytažené z bot, zašustění kalhot a mikiny, měkké plesknutí látky o zem. Studená voda ve tváři, když se snažila vymýt si zvratky z vlasů, ale i ten pohled do zrcadla byl jako někomu cizímu přes rameno, vychrtlý obličej s hnědavou, jakoby chlupatou kůží, roztřepené, načerno obarvené vlasy. Udělala krok zpátky a tělo před zrcadlem zůstalo, mylo se dál.
Do koupelny zavanula ledová zima z otevřeného okna. Justýna vyšla ze záchodu a vůbec si neuvědomila, že zapomněla spláchnout. Zvednout se z prkýnka jí udýchalo a musela se v předsíni opřít o stěnu a trochu si odpočinout. Dívala se skrz dveře do svého pokoje a přemýšlela, proč je tu taková zima a jestli spala s otevřeným oknem nebo jestli jí Anička šla vyvětrat.
Další krok a uviděla vnučku stát nad umyvadlem a opírat se o jeho okraj. Něco se zablesklo na zemi na okraji Justýnina zorného pole, vedle prázdného sáčku od bílého prášku, přes nahé Aniny boky, na kterých se hrotitě rýsovaly kyčelní kosti. Stará paní se natáhla pro zubní protézu a pak náhle, zatímco její tělo samočinně dokončovalo pohyb, spatřila za pravým ramenem Any poloprůsvitnou postavu, obrovské, vylekané, černé oči. Udělala krok směrem k ní a přitom cítila, jak tělo za ní sahá po skleničce, slévá tekutinu, v prstech klouže zubní protéza, ale přitom měla obě ruce volné, prázdné, průsvitné. Svět byl najednou vzdušný, zatuchlé vůně zmizely, mezi prsty jí volně protékal vzduch a v předsíni stálo husté, téměř neprůhledné, zaprášené světlo šikmo padající přes okno Justýnina pokoje. Any cítila, jak po jejím skutečném, fyzickém těle nad umyvadlem tečou mokré slzy, ale nedokázala ho přimět, aby zvedlo ruku a otřelo si tvář.
Opodál zápasila Justýna s umělým chrupem, najednou jako by se jí nedostávalo sil donést ho tu nekonečnou vzdálenost od umyvadla k zubům. Voda kapala ze špatně zavřeného kohoutku, stříkala na Aniny ruce, křečovitě sevřené kolem bílého smaltu. Justýna slyšela své vlastní přerývané dechy i Anino chroptění, obě těla se před jejíma očima začala pomalu hroutit na zem, ruce hmataly po opoře, až najednou našly jedna druhou, stařenka omotala sukovité prsty kolem bílé, vychrtlé paže mladé ženy, která hrábla poloslepá do klop prošoupaného župánku. Bublání dechu v hrdle bylo slyšet stále méně a méně a Any ani Justýna si ani neuvědomovaly, že podvědomě od té scény couvají, až stály v předsíni, v plném proudu paprsků světla plného prachu. Vrkání holubů se smísilo se zařinčením tramvaje a ten zvuk odpoutal jejich pozornost od křečovitých záškubů končetin na koupelnových dlaždicích.
Justýna se otočila přes natažené nohy mrtvých vojáků klášterního ambitu a náhle poprvé spatřila jejich tváře – nebyly zkřivené hrůzou, jak vždycky cítila, ale uvolněné, klidné, jako mramorové bílé tváře starých soch, tváře, které patří bohům. Vzduch byl náhle ještě chladnější a světlejší, prach se začal zvedat v bouřných oblacích a holubí hejna tleskala křídly. Černé kanady vojáků a černé kanady opilého Toma, na které zírala Any a pak náhle pomalu odvrátila zrak, když se rozpily před jejími zorničkami jako přelud, který nikdy neexistoval. Její oči se střetly s očima babičky, obě ženy se vzaly za ruce a tramvaj dole na ulici netrpělivě zařinčela, jako by říkala, že už toho bylo dost, že tu už není co k vidění, postupujte dále do vozu.
A pak už nebylo nic. Jen soused, který si všiml pootevřených dveří s klíči v zámku, dupání policejních nohou v kanadách a nakonec světlé ticho a prázdno bílých, klidných, mramorových tváří.