DOST BRUTÁLNÍ SKOROSEX

Dělat závozníka na Lakatoši je jó těžká facha.

Jsem študovanej drvoštěp a používají mě jen jako trochu inteligentnější mulu…

Jasně, uřídit šestitunovou krávu taky není jednoduchý,

ale těžší práci při stahování dřeva mám já. To mi žádnej nevymluví.

Řidič mi aspoň pomáhá zdobit kmeny řetězem. Jinak bych byl určo nekuřák.

Bylo šest ráno a paseka se ještě halila do oparu.

Když jsme s Přemkem viděli, co nám tu nechala ta těžařská chamraď za bordel, bylo moc dobře, že v doslechu není žádnej dětskej tábor.

„Prasata“ uzavřel to Přemek s despektem hledící na halabala poházený stromy

a típl startku o pařez.

„Vememe to támhle zprava, nebo…?“ navrhl jsem a postupně si začal věšet na ramena

tříkilový řetezy.

„Dobrá …zprava, pomůžeš mi?“ Nastavil nejdřív levý a pak pravý.

Na každý dostal taky čtyři kousky a do ruky (stejně jako já) vzal páčidlo, kdyby bylo třeba nějakej kmen překulit násilím.

Klimbali jsme se kousek od sebe, ptáci vesele vřískali, páč je hajnej nehoní v úkole,

a řetězy postupně končily pohozený na patách kmenů.

Každej řetěz má na jenom konci oko, jímž se druhej konec musí provlíknout a pořádně utáhnout, aby se to pak nesmeklo při přitahování k traktoru.  

Když je všechno hotový a zkontrolovaný, přichází ta pravá moročina.

Přemek uvolnil lano od navijáku, já si ho chytil za hák a začal táhnout

k tomu nevzdálenějšímu kmenu.

Slunce začalo smažit do paseky a... do mejch zad včetně.

Nejhorší je, že při týhle rachotě čéék nemůže dělat polonahej, takže jsem propotil i trenky,

než jsem ten začáteční strom vůbec zahlídl.

Pořádně uškrcenou patu smrku jsem volným koncem řetězu upnul na lano pomocí kovový žabky. Vzal jsem žabku, která následovala a táhl lano k dalšímu kmenu, a tak dál a tak dál.

Následně Přemek pustil zadní pancíř na zem, aby se zapřel a začal přitahovat stromy k sobě. Když se některej zasekl o překážku, lano povolil a já pajcrem strom uvolnil.

Dával jsem si majzla, abych se nedostal mezi přisunovaný kmeny.

Sice nosíme kanady s kovovou podrážkou, ale je to při těch vahách spíš takový psychický. Nedávno padla kláda na nohu jednomu šikovnýmu na sousedním polesí,

kovová špička se utrhla a ucvakla mu prsty, brrr.

Pro mě přišla rauchpauza docela vhod. 

Přemek pak vyrazil se zaháklým, osmikubíkovým balíkem po svážnici směrem k panelový cestě.

Já si vzal zbytek řetězů, navlíkl je na páčidlo a začal obcházet další stromy.

Ještě než jsem to celý ořetězil, Lakatoš blafal nazpátek. Další kolo …a pak další a další.

K obědu nám bzučeli komáři, prostě klídek, ale pak…

Já slyšel fakt úplný prd, páč když žvejkám lovečák, tak (alespoň v mým případě)

je to vyloženě intenzivní…!

Přemek najednou zpozorněl, usmál se, oči rozsvícený a vydechl „čárky…!“

„Kecáš,“ otočil jsem se. ...pravdomluvil. Na paseku hajnej přiváděl dívčí brigádu.

Něco sice říkal minulej tejden, ale já většinu toho co povídá, okamžitě selektuju, jako plk. Nejspíš bych měl občas vnímat víc slova, než zvuk.

Hajnej se postavil před holky a spustil

„Děvčata …mládenci, koukám, už vyčistili část paseky, takže můžete začít tady zprava. Hromady dělejte asi dvacet metrů od sebe a ne moc blízko okraje lesa. Až budeme pálit, aby nám to nechytlo. Prosim vás, chlapci mají svoji práci, tak mi je nezdržujte, ať se to dneska dodělá. Hlavně se jim nesnažte plést okolo traktoru, je to tam vyloženě nebezpečný.“

Ozvalo se tlumený chichotání. Holky si pod výrazem nebezpečný představovaly asi lecos.

„Já musím jet na polesí“ otočil se hajnej k jejich vedoucí, „přijedu kolem čtvrté.“

Přišel k nám, „hele, hlídejte je trochu. Je sucho, tak ne že budou rozdělávat nějakej oheň

…a šulíny nechte v kalhotách, jasný…?!“

„Nemějte strach šéfe, nic neshoří“ usmál se Přemek a okamžitě vrhl rujnej pohled na pěkně vyvinutou zrzku.

Z hajnýho byl vidět už jen mlhavě zelenej flek a vedoucí odehnala holky do práce.

Zrzka stihla Přemkovi odeslat vzdušný políbení.

Já pokoukával po jedný blondýnce, ale dělala nevšímavou.

Taková brigádka je terno.

Holky jsou tři tejdny na ubytovně a vždycky je šance na drobnej štrych.

Hormony nehormony, norma je norma.

Pustili jsme se zas do rachoty. Konečně jsme se dostali k poslední fůře.

Přemek mi pomáhal a už bylo připlý skoro všechno, ale…

Všiml jsem si, že dva kmeny jsou padlý do oplocenky. Samo, že padly do plotu tak šikovně,

že ho rozdrtily. Houkl jsem na Přemka, ať zatím přitáhne zbytek, že je jdu připravit na vytažení.

Takový zapadlý stromy se musí vytáhnout zvlášť a až pak se připnou k ostatním.

Ale kvůli tomu se zase musí odpojit celej balík …prostě práce navíc.

Vlezl jsem dovnitř, obalil řetězem jeden kmen a už se hrnul ke druhýmu,

když se mi povedlo vyplašit srnu. Asi jí vyděsily ty zářivý barvy mejch montérek.

Rozběhla se jako šílená kolem dokola.

Napadlo mě, že jí musím uvolnit cestu k tomu rozdrcenýmu plotu a uhnul jsem na stranu.

V poslední desetině vteřiny mi došlo, že je ta blbka barvoslepá.

Hrabal jsem se po zemi a hledal tam vyraženej dech. V hlavě mi hučelo…

…vlastně… to Přemek táhle troubil a pak jsem jen slyšel

„Igooree! ty maagoore, sis tam někde lehnul a chrápeš, ne!?!!“

(jo jmenuju se Igor …se přiznávám až pod tlakem okolností …kdo by se přiznával dobrovolně k něčemu podobnýmu, že-ano)

Vybelhal jsem se, jak simulant před komisi. „Zrychli vole, je průůůser!!!“

Tím průserem byla fňukající rusovlasá kráska ležící břichem přes kládu, Tepláky stažený ke kolenům. Na světle modrejch kalhotkách se jí pomalu rozpíjela tmavě červená skvrna.

„Tys jí…?!“ Zvedl jsem obočí.

„Já? Ona sama! Vlezla mi mezi klády, když jsem přitahoval.“

Během minuty jsme byli obklopený ječící brigádou a pak nás obklíčil i hajnej.

Nakonec se zjistilo, že slečně jedna kláda podrazila nohy a na druhou si sedla.

Byl tam suk. Vedoucí holky odehnala, já vyndal lékárničku, Přemek došel pro nůž

a vedoucí ty potřísněný kalhotky rozřezala a odstranila.

Pohled na tyhle dvě dívčí půlky, nikdá nevypudím. Jedna byla v klidu a druhá se v šoku se zaraženým sukem třásla jako náš Rex, když větří baštu.

Hajnej přistavil svůj teréňák.

Museli jsme kládu odříznout na obou stranách, protože zrzka vyloženě hlasitě nepřipouštěla,

aby se s ní moc hejbalo. A tak do auta putovala slečna i se špalkem. Společně s ní poslala vedoucí dvě holky jako doprovod.

Když jsem viděl, jak teréňák po pasece poskakuje, bylo mi zrzky docela líto.

„Myslíš, že šla za tebou?“

Přemek kejvnul. „Asi... Já jí fakt neviděl. Možná mě chtěla překvapit. Co myslíš,

jak mohl bejt dlouhej ten suk?“

„Podle křiku hodně. Vlastně nakonec měla i trochu štěstí že to nebylo kousek vedle.“

Přemysl se otřásl nad tou představou. „No jo, no …není klacek jako klacek.“

„Ale hlavně Přémo, tady vidíš, že je taky občas důležitý se netrefit.“