Maruška

Počítač zapínala nejdříve deset minut po začátku pracovní doby a na otázku šéfa, našeho bývalého kolegy, proč se nepokusí přijít na půl devátou, jak to činí ostatní zaměstnanci, odpověděla s nehraným překvapením ve tváři: "Prosím tě, vždyť kolikrát už ve čtvrt na devět vycházím z baráku!" Skutečnost, že se městskou hromadnou dopravou nedopraví za patnáct minut z Lipenců do centra Prahy, ji nechávala chladnou.

Šéf se tehdy zamračeně probíral plnovousem a chvíli přemýšlel. Potom své nedochvilné sekretářce posunul počátek pracovního procesu až na devátou hodinu. Maruška slušně poděkovala a od té doby se v sekretariátu neobjevila dřív než v půl desáté.

Během letních měsíců se několikrát přihnala i později, neboť se smáčela v bazénu na zahradě před domem.

"Vždycky když si jdu po snídani na půl hodiny zaplavat, tak je mi celej den skvěle. Měl by sis taky koupit bazén. Plavání uklidňuje," pravila jednoho srpnového dne šéfovi, když jí rázně připomenul, že její pracovní doba začala již před hodinou a půl.

Jednou, bylo to v pátek v deset, jsem vyslala Marušku se šekem do banky vzdálené cca 500 metrů, protože si měl v jednu hodinu jeden z autorů vyzvednout honorář. Bylo již půl jedné, šéf se vrátil z jednání, které měl od rána mimo Prahu, a Maruna nikde.

"Kde je, Maruška? Poslala jsi ji pro ty peníze?" zeptal se mne.

"Před chvílí vyrazila do banky," zalhala jsem.

"No, doufám, že to stihne," prohlásil a vrátil se do své kanceláře.

Tenkrát nebyly mobily, a tak jsem nemohla jednoduše a rychle zjistit, kde právě Maruška je. Nezbylo mi nic jiného, než se vydat do banky a zahrát si na detektiva. Hodná úřednice mi prozradila, že si Maruška nechala proplatit šek již krátce po desáté. Doplazila jsem se zpátky do práce a nechala jsem otevřené dveře na chodbu, abych naši dochvilnou kolegyni nepropásla.

Autor dorazil ve čtvrt na dvě. Řekla jsem mu, že je v bance moc lidí, ať si dá u šéfa kávu a chvilku počká. V půl druhé a pět minut (!) se vycházkovým krokem přišourala Maruška, obtěžkaná značně těhotnými taškami.

"Ježíšmarjá, kde jsi byla?" vyhrkla jsem.

"Kde bych asi byla?" osekla dotčeně. "Jenom jsem se trošku podívala po obchodech, protože jsem nutně potřebovala pár věcí na víkend. "

"Dej mi ty prachy, ten člověk už na ně půl hodiny čeká," povídám.

 "No to ti teda nedám," odvětila, "já je mám úplně na dně týhle tašky, musíš počkat, až si trochu vydechnu a ty věci si dám do ledničky!"

Načež lenochodím tempem zamířila do kuchyňky k lednici. V tu chvíli bych ji zabila.

Zmínku si zaslouží i Maruščiny kulinářské schopnosti. Zatímco jsme s kolegyněmi každý den řešily problém, čím zaplníme hladem zpívající žaludky rodinných příslušníků, Maruška měla i v této otázce dávno jasno. Kupovala totiž zásadně kuřata. Pokud si myslíte, že je upravovala na sto způsobů, mýlíte se.

"Hele, voni maji, pacholci, furt hlad, takže sežerou všechno," říkávala. "Já to kuře prostě prdnu do trouby, fláknu tam kousek másla, vosolím to a pak to jenom vytáhnu a můžu servírovat!" Občas zapomněla kuře včas vyndat, a tak měla její rodina možná dojem, že baští něco jiného.

"Nenechám si udělat ze života peklo! Nejsem žádnej otrok rodiny, natož někoho jinýho!" prohlásila rázně, když jí kdosi naznačil, že se dá dobré jídlo uvařit i z vepřového nebo hovězího masa.

Ráda si četla. O nic jiného se hlouběji nezajímala, alespoň o tom nevím. A hlavně: nic ji nedokázalo rozčílit.

Pouze jednou, když marodila, se mi povedlo Marušku alespoň na chvíli "vykolejit". Přiložila jsem kolem desáté ráno k uchu sluchátko, abych se jí zeptala, zda se již zbavila nepříjemného nachlazení.

Telefon však nikdo nezvedal a nakonec se ozval záznamník. Pisklavým hláskem jsem Marušce namluvila vzkaz. Představila jsem se jako pracovnice České správy sociálního zabezpečení, která ji během kontroly práce neschopných zaměstnanců nezastihla doma.

"Dopustila jste se závažného porušení léčebného režimu. Dostavte se k projednání tohoto přestupku dnes ve dvě hodiny odpoledne do naší centrály na Smíchově, třetí patro, číslo dveří 333," pravila jsem přísně. Poté jsem nadiktovala adresu a zavěsila jsem.

Kolegyně u vedlejšího stolu se dobře bavila. "Už se těším na to, až Maruna celá vyděšená zavolá," mnula si spokojeně ruce, "doufám, že ji trošku podusíš!"

Hodinu po poledni jsem trochu znervózněla, neboť se Maruška neozvala.

"Měla bys jí zavolat," podotkla kolegyně, "Ona je schopná jet na Smíchov a udělat jim tam pěkný tóčo."

Vytočila jsem tedy Maruščino číslo. "Ahoj," povídám, "jak ti je? Doufám, že už líp."

"Jo, už je to dobrý, Yfčo, za dva dny jdu na kontrolu, tak  se asi nechám uschopnit. Ale teď už musím končit, protože jsem se byla dopoledne na minutu podívat po obchodech a vona sem zrovna musí přijít bába ze sociálky! Když mě nenašla doma, tak mi tu nechala vzkaz, že mám bejt ve dvě u nějaký komise. Tak mě nezdržuj, protože já musim jet až na Smíchov a nestihla bych to! Řeknu, že mi bylo dopoledne děsně špatně, vzala jsem si prášek na spaní a chrápala jsem. Jó, a taky jim tam trochu zakašlu. To by mělo stačit, aby mi nevzali nemocenskou, co říkáš?"

"Nikam nejezdi, ten vzkaz jsem ti tam nechala já," přiznala jsem se. "Chtěla jsem tě kapku vystrašit."

"Ty? No to mě teda mohlo hnedka napadnout!" rozesmála se. "Ale docela jsi mě naštvala, protože se mi nikam nechtělo. Ty jsi fakt zvíře! No, hele, já už stejně budu končit, protože když na ten Smíchov nemusim, tak si aspoň skočím koupit to, co jsem dopoledne nesehnala."

Jednou se jí kolega zeptal, do jaké třídy už chodí její syn. Maruška se dlouze zamyslela a pak prohlásila: "Člověče, víš, že nevím! A přitom jsem se ho na to zrovna včera ptala!".

Inu, šťastná to žena...