Trhlina

               Jako každý v jejím postavení měla na vybranou. Mohla udělat tisíce věcí. Ale ona stála nyní tady, na tom (pro ty, jež ji znali) nejnepochopitelnějším místě. Stála před starou vilkou v malé vesničce obklopené lesem. Byla vlahá letní noc. Nebyla ani tma, bylo spíše šero a měsíc se nepokrytě vystavoval na obloze a chlubil se svým pláštěm z černě a hvězd. Zafoukal vítr a málem ji odfoukl pryč. Mám málo času, uvědomila si, musím už jít. Pomalu vykročila směrem k domu. Nebála se, že ji někdo uvidí, mohl ji vidět jen on a i tím si nebyla úplně jistá. Prošla skrz živý plot a vydala se cestičkou ke vchodovým dveřím. Proč jsem to tu jen nemohla poznat zaživa? Vzdychla si. Jelikož už neměla svoje tělo a měla jenom duši (sice formovanou stejně jako její tělo, ale daleko nestabilnější a křehčí), nečinily jí problém ani dveře. Prošla jimi jako nic a ocitla se uvnitř. Nevěnovala pozornost výzdobám interiéru. Odvrátila zrak od přepychu. Domyslela si, že to, co hledá, bude nahoře. Zamířila k mohutným dubovým schodům. Jsou určitě bohatí. Pomyslela si cestou po schodech nahoru při pohledu na obrazy krajinek ve zlatých barokně přeplácaných rámech, když se ocitla v chodbě. Teď byla bezradná, nikdy dřív tu nebyla a nevěděla, kam se má vydat. Šla na to systematicky. Zamířila k prvním dveřím úplně zleva a postupovala vpravo. Prošla koupelnou, jakýmsi kumbálem, pokojem pro hosty, ložnicí jeho rodičů a pokojem jeho bratra než našla, co hledala.

Tiše vstoupila dovnitř jako by se bála, že ho vzbudí, i když sama věděla, že je to nemožné. Došla až k jeho posteli a sedla si hned vedle jeho hlavy. Spal jako zabitý. Rukou se snažila přejet jeho vlasy, ale ruka ji prošla skrz jeho hlavu. Zapomněla, že je nehmotná. Chvíli se na něj jen dívala, pozorujíc jeho samého v celé své kráse, než se hořce rozplakala. Nebyl to ten křečovitý pláč. Po tvářích ji teklo cosi, co nebyla voda (nemohla obsahovat vodu), ale toho si nevšímala, plnilo to účel slz. Neštkala, jen přemýšlela, co mohlo být, kdyby se před její smrtí dali dohromady, jak vždycky snila. Chodili by spolu ven, povídali si, jezdili na kole přes celý kraj, navštěvovali kina...milovali se. To vše jí bylo odepřeno, jelikož a protože pro něj nebylo dost dobrá. Přesto se nikdy nevzdávala naděje. Místo, aby se na něj snažila zapomenout, aby jí přestalo bolet srdce, vybavoval se jí v mysli neustále. Bolelo to čím dál víc, ale nikdy neztrácela naději. Po čase byla dokonce smířená s tím, že ho nikdy mít nebude, ale nenechala si ujít jedinou příležitost, aby mohla slyšet jeho ticho, vidět jeho dech a slyšet jeho obraz. Tohle může pochopit jenom někdo, kdo neštastně miloval, jako ona.

Odvrátila se od jeho obličeje na minutku a podívala se na potůček „slz“, jenž mezitím skapal na podlahu. Byla to malá světélka, vypadaly jako miniaturní hvězdičky a kutálely se všude možné po podlaze jeho pokoje jako by se snažily utkat ze svých těl celý koberec. Drobně se nad tím pousmála. Konečně jsou slzy, které jsem pro tebe prolila, k něčemu dobré, vzpomněla si na ty řeky slz, které po nocích vyplakávala do svého polštáře, když ještě byla naživu a mohla plakat. Naživu... Vrátila se zpátky k němu. Ležel tam, její anděl s černými vlasy a modrozelenýma hlubokýma očima. Kdyby se to bývalo stalo jinak, jak by to dnes bylo? Žila bych?

Jako každý mrtvý, jenž ještě neodešel, měla možnost jednoho přání. Mohla uzdravit cokoliv komukoliv, mohla vydat knihu, která by se stala bestsellerem, mohla by se naposledy spojit se svou rodinou, mohla navštívit místa, o kterých vždycky snila, ale za svého krátkého života je nestihla poznat, ale ona byla tady. Lehla si vedle něj tak těsně, že kdyby měla své, před nedávnem možná k nádherné tělo, hřála by ho svým vlastním tělesným teplem. Nemohla se ho vynadívat, rozrušovalo ji, že vidí něco, co možná ještě žádná dívka neviděla (tmavomodrá deka nezakrývala vše, spíš nic), ale to myšlenku ihned zahnala. To je nepravděpodobné, kroť svou fantazii! Napomenula se.

Nikdy se dostatečně nemohla nabažit jeho těla, ale už se nebezpečně rychle blížilo ráno. Musela učinit to, co si vyvolila. Přiblížila (nemohla se ho dotknout) svůj ukázováček a prostředníček pravé ruky k jeho čelu a soustředila se. Snad si ten sen vychutnáš. Pomyslela si a odtáhla se. Předala mu své nejbujnější fantazie. To, o čem si nechávala noc co noc zdát. Tisíce příhod, které spolu mohli a nesměli zažít, miliony sekund ve vášnivém objetí a statisíce sekund držení za ruku jako výrazu náležité pospolitosti a nekonečno, opravdové nekonečno, pravé vroucí a upřímné lásky.

Nechtěla jít, zase seděla na kraji jeho postele a říkala si, co by asi udělala, kdyby měla zpět tělo. V tom se najednou uprostřed pokoje objevila trhlina v prostoru. Vypadalo to jako kdyby někdo protrhl obraz nožem a ten vyjel z pomalované strany do prostoru. Tím obrazem byla realita, tím nožem cesta a tím, kdo držel nůž, někdo vyšší. Z trhliny se linula ochromující bílá záře. Polekala se a automaticky si přitiskla ruce na prsy a přirození. Pak ruce spustila na zem. Věděla, že na sobě nemá kus oděvu, ale neuvědomila si narychlo, že má sice přesné linie svého těla, ale halí ji jakýsi mlhavý závoj šedobílého ničeho. Vstala a odvážné se postavila před trhlinu. Chtěla se na něj ještě naposledy podívat, ale něco ji uvnitř jí samotné říkalo, ať to rozhodně nedělá. Neotočila se tudíž a s pevným krokem a silnou vůlí jí vlastní vkročila do trhliny, která se za ní v okamžení zavřela. Odešla. Odešla tam, kam musíme všichni. Odešla tam, kde bude odměněna za všechny dobré skutky a potrestána za všechny své hříchy. Odešla tam, odkud nevede cesty zpět.

I když bylo léto a měl prázdniny, nikdy nevstával takhle pozdě. Jeho rodina si už myslela, že dokonce umřel. Měl totiž zvláštní sen. Nikdy se mu nestalo, že by měl tak přesný a detailní sen, který by si ještě ráno pamatoval (a pak později zjistil, že tenhle sen nelze zapomenout). Na jeho snu bylo zvláštní snad úplně všechno, ale nejvíc, ta mlhavá jistým způsobem povědomá postava mizící v návalu zlatobílého světla, které jakoby přicházelo odnikud. Jak o tom všem přemýšlel, zabloudil očima po svém pokoji. Zdálo se, že v něm někdo rozsypal třpytky, takové ty dětské flitry, jakými děti dozdobují své obrázky. Měl jich plno i v posteli. Vzal jeden třpytek do ruky, znenadání se rozsvítil a rozpustil se mu v dlani. Polekal se, ale záhy zjistil, že zbytečně.

Víc jak hodinu seděl na posteli. Něco mu unikalo. Kdo to byl? Přemýšlel. Věděl, že ji zná, ale nemohl si vybavit její obličej. Asi nebyla tak moc důležitá. Vstal tedy, bez jakýchkoliv výčitek svědomí, oblékl se a šel se nasnídat.

Den mu hezky ubíhal, částečně ho strávil s rodinou na kolech, částečně s kamarády v rybníku. Když večer unavený zapadl zpět do své postele, všechno mu znenadání došlo. Hlavou mi během nanosekundy projelo milion a ještě pár otázek. Dvě z nich byly, co k ní opravdu cítí a druhá, co ona cítí k němu. Nějak vnitřně cítil, že na tyto dvě otázky mu může odpovědět jenom ona.

Za pár dní zjistil, že ona už nemůže...litoval...