O mých zvířecích kamarádech - dodatek

     A nyní zpět na náš dvorek. Dnes jsem smutná. Ráno zemřel jeden z naších samců – chovných králíků. Měl už svůj věk a došel na konec svého králičího žití. Je to smutné, ale je to koloběh přírody a jinak to nejde. Umíral dost dlouho, bojoval se smrtí. Snad nejsmutnější bylo, jak se chovalo „jeho“ morče. Tedy morče, které s ním obývalo tentýž kotec. Zalezlo do své dřevěné budky a vyděšeně se tam choulilo. Pokaždé, když měl králík záškuby a těžkl mu dech, morče začalo příšerně smutným způsobem naříkat. Morčata pískají pouze když se dožadují potravy a nebo když se něčeho bojí. Naopak když jsou spokojená různě ´pošňufávají´. Tenhle nářek byl ale nesmírně smutný a nezvyklý. Bylo vidět, že morče vycítilo, že je jeho kamarádovi zle. Hladila jsem králíka, pomaloučku, tak jak to měl rád a snažila se na něj mluvit klidným hlasem, abych mu krušné chvilky alespoň trošičku usnadnila, nebo jsem se o to alespoň snažila. V případech, kdy jsem svědkem smrti, která navštíví mé zvířecí kamarády, rozhoduju se podle situace, jestli budu přítomna a nebo ne. Pokud se jedná o zvíře ne příliš ochočené, vycítím že nestojí o moji pozornost a chce být samo. Nepřihoršuju mu stresem a nechám ho v klidu. Když ale jde o zvíře ochočené, které mi pohledem a často i hlasem říká „ pomoc mi“, snažím se ho uklidnit i když je mi hrozně, protože mu nemůžu pomoci od smrti samotné. (Tedy pokud samozřejmě nejde o nemoc, kterou v takovém případě léčím s pomocí veterinářů.) Zmobilizuju síly a kvůli umírajícímu se snažím být vyrovnaná a uklidňovat ho. Je hrozné, když vám váš miláček umře v náruči. Až poté popustím uzdu svým emocím.

     Když jsem zmínila ty nemoce, vybavil se mi krocan Trulí, který také omarodil ze sychravého a chladného počasí, které po delší dobu panovalo. Krůťata jsou náchylná na vlhko a chlad, dospělé krůty jsou už poměrně otužilé. Ale i u nich se občas stane, že prostydnou a pak je snadno přemůže nemoc. V takových případech zabírají léky veterinářem předepsané. I v našem případě zabraly, podávala jsem je Trulímu tři dny a mazala jsem mu oči, protože dostal zároveň zánět spojivek. Po léčbě už  byl krocan v pořádku a opět se na dvoře naparuje.

      Další smutná příhoda mě potkala na dovolené v Jižních Čechách na chalupě. Práci kterou jsme si naplánovali, jsme protkávali houbařením. Hub bylo dost a tak jsme sušili ostošest. Hned při příjezdu nám po otevření vrat přiběhlo naproti maličké kotě. Bylo překrásné – tříbarevné. Byla to malá kočička. Vzala jsem ji do náruče a šla se zeptat sousedů, jestli není jejich. Byla.. Kotě si oblíbilo náš sousedící dvorek, protože tam mělo volné prostory ke hrám a tak tam často přelézalo. Celých čtrnáct dní chodilo za náma a všem nám velice přirostlo k srdcím. Ne každá kočka nebo kocour jsou komunikativní. Je to způsobenou kočičí povahou, která je „svá“. Tahle kočička si s námi ale stále „povídala“ a dala najevo vše co chtěla. Dívala se člověku do očí a jakoby mluvila, pořád něco povídala. Bylo to velice chytré koťátko. Mým životem prošlo už hodně koček a kocourů a tak o kočkách a jejich povahách vím dost. Tady se opravdu jednalo o hodně chytré zvíře, které mělo zájem o komunikaci s člověkem.  Dozvěděli jsme se, že se maličká jmenuje Míca a že je jí asi šest týdnů. Ještě ze začátku hledala struky, jak byla zvyklá od své kočičí mámy sát mléko. Sousedé ji měli doma teprve tři dny a proto si kočička zvykla i na nás. Zjistila jsem, že má v ouškách roztoče (černá strupovitá hmota)  a tak jsem paní sousedce nabídla, že s ní zajedu k veterináři. Ten ji prohlédl a Míca dostala injekci. Po deseti dnech jsem s ní zajela na druhou, aby bylo vše v naprostém pořádku. Míca si hrála u nás na dvorku, spala mi v klíně, dávala jsem jí jíst atd atd.  Jelikož byla zde pár dní, měla nás za své a nechtěla pak už k sousedům. Dohodli jsme se, že ji sousedé budou pomalu zvykat. Dokonce jsme dospěli k tomu, že bychom si ji nejraději vzali za svou. Ale to nešlo, sousedé ji měli rádi a tak zůstalo jen u přátelství mezi náma a tím malým stvořeníčkem. Paní sousedka Mícu opečovávala a její vnoučata si s koťátkem hrála. Museli jsme ale dávat pozor, aby mělo kotě i dostatečný klid k odpočinku a spánku, což je důležité. Míca si ale uměla poradit sama. S dětma si hrála a když už toho měla dost začala hopsat proti dětem a hlasitě naprotest zamňoukala. Děti pochopily a nechaly kotě v klidu…. Těžko se mi pak odjíždělo. Nakoupila jsem pro Mícu různé mlsky a dala je paní sousedce, aby jí je postupně dávala. Cestou jsem musela myslet na to, jak nás tam malá bude hledat. S paní sousedkou jsme si pak několikrát telefonovali a ta potvrdila, že nás kočička hledala, ale že už si postupně zvykla a je v pohodě a zase si hraje a skotačí. Těšila jsem se, až přijedeme znovu za šest týdnů, že budeme překvapeni jak Míca povyrostla a jak se znovu shledáme… Pak ale přišla rána z čistého nebe. Zvonil mi mobil. V telefonu se ozval posmutnělý sousedčin hlas, který mi vylíčil co se stalo. Moje tušení bylo správné. Míca byla mrtvá! Týden po našem odjezdu prý Míca najednou přestala přijímat potravu. Paní sousedka s ní chtěla zejet na veterinu, kde ale byli až večer. Prý to bylo rychlé. Kočička se najednou neudržela na nohou a začala ztěžka dýchat. Prý se jen smutně podívala sousedce do očí a tiše zamňoukala. K veterináři už nestačili zajet. Míca zemřela a bylo to velice rychlé. Netuším co se jí stalo, stále na ni vzpomínám. Příroda je někdy krutá a tady si vybrala svou daň. Každý odchod je smutná a obzvlášť když zemře dítě a nebo mládě. Tak už to ale občas chodí. Míca mohla mít nějakou virózu ještě od kočičí mámy, která nebyla zřejmá a náhle se projevila. Jistě tomu nepřidalo ani chladné deštivé počasí…..

      Ale otočme list od smutných chvil. Synův kamarád choval kachny. Po několika letech se rozhodl, že chov zruší a kachny si nechtěli ponechat ani na konzumaci. Nevěděl co si s nimi počít a tak jsme se jich ujali a odkoupili je. Tudíž nám na dvoře přibylo další hejno kachen. Bylo zajímavé pozorovat, jak se kachny budou chovat. Pár dní trvalo, než se zcela zaklimatizovaly a začaly fungovat zcela přirozeně. Nejmarkantnější bylo chování našeho ´vůdčího´ kačera a ´vůdčího´ kačera z nového hejna. Nastaly boje o prvenství autority. Na dva dny jsem musela nového kačera umístit zvlášť do voliéry, aby si na sebe lépe všichni zvykli. Po vypuštění ještě následovalo několik nezbytných bitek. Pak si kačeři ujasnili kdo má navrch a je klid.

koťátko Míca