Záhada co trápí pana Nováčka

Pan Nováček mjel děsně blbou náladu. A taki nebilo divu. Bil tadi podzim, se fšemi doprovodními jevi a furt nic.

Vjec se má totiš tak, že mimo kariéri spisovateské, pan Nováček na jaře podvjedomje, v létě uš vjedomje zatoužil po lásce.

Ne že bi fšude gde se vrtnul, bila nouze o heskí holki. Naopak.

Vipadalo to, jako bi se s něma rostrch pitel.

Hipnotizoval je očima. Se zalíbením pozoroval, jak si vjetřík pohrává s lemy lechkích šatiček a hladí zlataví chloupki na opáleních stehnech dívek.

Jenže to byly všechno povrchní potfory, co se zajímaly jen o prachaté pány v jeho vjeku, anebo mladé floutky bes rozumu a inteligence. Chfilkama mjel pocit, že je neviditelnej.

Asi třikrát se mu sice podařilo zachitit pohlet krásní holki, jenže dicki to dopadlo stejně. Na fteřinku ulpjel pojlet uhrančivích očí f jeho zorničkách a ftom uš tí oči koukaly skrs něj.

Jednou se dokonce štípnul, jestli jako nespí. To není  možní, říkal si, že bich bil uš mrtfej?

Blbost, zavrhnul tu mišlenku. To bi mje přece tak nebolela hlava.

Anebo, žebi to bil ten očistec?

Nesmisl!

Fspomněl si na sfího oblíbence Platóna a jeho stíny v jeskyni. Hlava ho rozbolela ještě víc a ot té doby se mu nálada zhoršovala a zhoršovala.

Jednu podzimní, krásnou sobotu, se rozhodnul pro vílet na motorce. Sluníčko sfítilo, listí žloutlo, babí líto poletovalo, draky taki, prostě podzim, jak má bít.

Dokonce ani motorka nezlobila, jak to mjela ve zviku. Fšak to bil starí krám a lecos pamatovala.

Jak tak jede, vítr se mu opírá do tfáře, najednou vidí stopařku.

Mávala rukou jako větrním mlínem. Juknul do spětního zrcátka, za nim nigdo. Na moment si zbaběle pomylslel, že ta holka má nějakí problémi a lepši by bilo se do toho nenamočit. Pak se ale f duchu okřiknul, že je debil. Naposledy ho stopla holka dobře přet dvaceti léty. Ne že bi s toho tehdi něco bylo, ale schilovalo se, to zas jo. Co diš bude mít dnes štěstí?

Zastavil. Holka mjela nádherně bezelstní, modrí oči. Na sobje džíni, kterí pamatovaly lepší časi, sfetr jagbismet a na zádech batůžek. Radostně se smála a děkovala Nováčkovi, že se na ni nevikašlal. Bilo f ní něco tak sfěžího, že se mu tajil dech a pochopitelně si nespomněl na jedinou smisluplnou vjetu, abi ji jaksepatří okouzlil. To se mu stávalo bježně. Bil o sobě přesfětčení, že je velmi vzdělaní muž a nepřekonatelní rétorik. Ofšem diš se kolem mihla nadějná sukně, bil najednou f troubě a jako trouba působil. Nejraději bi si dal pár facek.

Ale to uš děfče hupslo za něj, objalo ho kolem pasu a klidně se k němu přitisklo. Cítil na zádech její mjekoučká teplá ňadra a jeho tělo okamžitě reagovalo. Teda, jedna část těla.

Frajersky nakop motocikl. F motoru něco křuplo, s vífuku vilítnul oblak černího dímu a nejednou bilo ticho.

Pan Nováček mjel pocit, jako dibi se sfět na zlomek fteřini zastavil a zlomisně se mu zachechtal přímo do očí.

F duchu bolestně zaúpěl.

Holka sesedla a klidně se smála, jakobi se nic nestalo.

„To máme smůlu,” řekla.

„Do vsi je to dvacet kiláků a za chfíli je večer. Budeme tu muset přenocovat.”

Nováček koukal jako blázen. Jednak nemjel tucha, gde bi jako mjeli přespat a pak, mjel divní pocit déžaví. Diš se mu holka přetstavila, „jsem Růžena,” málem ho kleplo a ten pocit se prohloubil.

Možná se mi to jen zdá, zadoufal. Na druhou stranu, ofšem, co víc bi si moch přát.

Skovali mororku za strom. Růža přeskočila příkop, jako nějaká gazela. Nováček hned po ní, scela omámen. Akorát, že mu to nevišlo a zahučel mezi kopřivy, jako do peřini. No, vona to žádná peřina nebila, viletěl jako opaření a hanba ho přímo fackovala.

Holka se tfářila účastně, ale škubalo jí f koutcích úst, dobře si toho fšimnul.

Růža to vzala rovnou přes brambořiště. To se ví, šlo se ji lechce. Mladá a štíhla jako proutek. Po Nováčkovi stékal pot, ofšem tfářil se jako nějakí amarickí hrdina, nebo sovjetský človjek. Třeba ten letec, jak se to menoval? Ten jak přišel o obje nohy a klidně létal f letadle, dokonce i kazáčoka zatancoval.

Došli na louku se senníkem. Nováček f duchu jen stříhal ušima a pak u ohníčku, diš si f popelu pekli brambori, jeho štěstí uš bilo dokonalé.

To se ví, že chtěl holku pobavit, abi se jí zalíbil a blísknul se, jak chitrí a vzdělaní človjek on je.

Prvotní řečnická neohrabanost bila ta tam. Mluvil a mluvil. Jak čet díla slavních filosfů a vzdělával se a učil se psát a cizaloval a cizeloval. A jak mu nigdo nerozumí a nigdo tí jeho díla nečte. Jak sou lidi hloupí a nepoznaj dobrího spisovatele, ani dibi jim seděl na nose.

Akorát mjel furt divní pocit, že ta holka nějak průsfitní, nebo co.

To ale jen tak na okraj, f podvjedomí. Bil ve sfém živlu. Takoví štěstí prostě nečekal.

Uš bila dávno noc. Fšechno tak krásně vonělo, hvjezdički sfítily, z ohně sem tam vlzétly jiskri, prostě romantika.

Tak si pomislel, že uš o něm holka ví dost a moch bi se pokusit o nějakí to zblížení. Určitě je celá natšená, na jakího chitrího spisovatele tak náhodou narazila.

Pokusil se ji nenápadně obejmout. Holka se tak nějak smutně usmála a pan Nováček obejmul jen vzduch. Bila fuč.

Nejdříf se strašlivje lek. Pak do rána seděl u toho ohníčku jako zařezaní a přemíšlel, jestli uš blázní, nebo co. Přece se mu nezdála, bila tu. Že bi nějaká divoženka? Ta bi s nim přece nepekla f popelu brambori, ale snažila bi se ho manevrovat k nějakímu močálu.

Přemíšlí o tom dodneška a ne a ne na to přijít, jestli uděla něco blbje, nebo jak.

I dibi to bily zhmotnění sni. Proč zmizela? Copak udělal něco špatně?

Ne, určitě ne. Fšak se moc snažil abi ho poznala. Dokonce se toho mohla hodně přiučit, holka jedna hloupá.

Tak furt hloubá a hloubá. Gde se stala chiba?

Gdo ví. Pan Nováček se to bouhužel nigdi nedoví.