Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJsem normální (ale nesmí se zatáhnout)
Autor
Cheth
Moc se mi líbí, jak o sobě všechny nány na Facebooku s oblibou říkají, že jsou crazy šílený blázínci a přitom jsou úplně normální, možná jen trochu pitomý. Já o sobě říkám, že jsem normální a každej si to taky myslí. Okolí, kamarádi, máma. Teda snad. Ale já a můj psychiatr víme svý. Já určitě a u něj se to dá předpokládat, i když jsem ještě nepřišla na to, co při našem sezení dělá. Jestli poslouchá nebo se jen tak tváří a čmárá si přitom do papírů kolečka a prasátka nebo třeba kosočtverce, kreslí do nich čárky a pak mi pomalým hlasem říká, že „hm hmmmm, ano“, jako kdyby diagnostikoval osmej div světa a přitom ani nezvedne těch svejch milion dioptrií. Dřív jsem si myslela, že čím maj lidi tlustší skla, tím jsou sečtělejší a tudíž chytřejší, ale teď vím, že jsou prostě jenom tupozraký a nic víc. No tak tenhle můj psychiatr se vždycky kouká zamyšleně na stěnu a má u toho trochu hlavu na stranu jako holub, pak se poškrábe na poklopci a něco si zapíše (nakreslí), zamručí a tohleto jede znova. Pak tiknou hodiny a je konec sezení. Řekne, že se od minula lepším a že tam viděl jistý náznaky směřující k pozitivnímu obratu, ale kde je viděl už nikdy neřekne. Jednu ruku mi podá, druhou se poškrábe na poklopci a jsem ráda, že nemá třetí, protože kdoví, co by s ní dělal. A já pak jdu pryč a nemůžu říct, že bych se cítila líp, ale ani hůř, takže mi vlastně nijak neškodí a žijeme spolu v symbióze a jsme na sebe zvyklý. A myslím, že mi třeba po letech dá svazek „ Co vše jsem nakreslil, když jste se mi svěřovala“ a možná udělá i výstavu a trhne s tím díru do světa, protože když jdou na dračku čáranice od slonů nebo šimpanzů, tak proč ne od něj…
No a po sezení mám obvykle volno a tak se procházím městem a jelikož už je říjen, tak jsem to dneska střihla Podzimní ulicí. Správně se nejmenuje Podzimní, ale po nějakým důležitým člověku, co bojoval v odboji nebo se nechal někde hrdinně zastřelit nebo aspoň věznit, co já vím, nicméně za tohle utrpení pak dostal tu výsadu, že po něm nazvali smradlavou ulici se špinavejma činžákama, co je denodenně očurává plno pražskejch psů a kontejnery tu asi taky moc nevyvážej. A protože je to hnusná šedivá ulice, snesu po ní chodit, jen když je podzim a chodník aspoň kryjou zlatý listy. Vypadá to líp, i když je to jen nastavovaná krása, taková znouzecnost. No a pak se mi občas stane, že v mý hlavě je to všechno krásný, je tam jasná obloha bez mráčku a sluníčko svítí a všechno je fajn, kolemjdoucí se usmívaj, děti v kočárku nebrečej, i žebráci jsou takový pozitivní a já mám plno síly, ale pak se najednou zatáhne a je taková tma střižená s mlhou, samozřejmě jen v mojí hlavě, ale najednou nemám energii ani dojít domů a bojím se všech lidí, jsou divný a někam spěchaj a fakani rozmazlený vřískaj, až uši zaléhaj a vágusové somrujou a chtěj rovnou pětku nejmíň. A já se děsím toho, jak se dostanu domů, protože nedokážu nasednout do tramvaje, normálně. Mezi lidi a mačkat se tam s nima. Já mám svojí osobní zónu několik metrů a nemám ráda, když mi jí někdo narušuje a kdyby to šlo, tak oddělím svoje duševní já od fyzickýho já a taky do toho kruhu za sebou nelezu. Ale to nikdo nechápe a mám pocit, že všichni se předháněj v tom, kdo se ke mně víc přiblíží a bude na mě mluvit z co nejmenší vzdálenosti. Ani můj kluk to nechtěl chápat, nakonec řekl, že jsem frigidní a aby mi bylo jasný, že mi už zónu nenaruší, odjel rovnou radši do Itálie studovat.
No ale tyhle stavy mívám jen občas, pak samozřejmě jdu do školy a tam vím, co se ode mě očekává, protože si všichni myslí, že jsem normální, takže se musím kousat zevnitř do tváře, ale snesu kolem sebe všechny, i když sedím v úplně obsazený aule, tak to vydržím. Ale radost z toho moc nemám. Dokonce jdu někdy se spolužákama do hospody a pokud je fakt hezky a slunečno, tak si s nima dám dokola třeba jointa, přestože se jich štítím a říkám si, kdoví co nemaj za nemoce. Jedinej, koho fakt snesu a mám ráda, je Evička. Chodily jsme spolu do školky, pak do školy a pak na gympl. Vždycky jsme byly úplně jiný, jako nebe a dudy asi. Evička vždycky krásně zpívala a já zase měla velkou fantazii a dětem ve školce vyprávěla svoje vlastní pohádky. Ve škole si pamatuju, jak jsme dělali psychotesty a jeden z úkolů bylo nakreslit strom. A tak všichni kreslili jabloně nebo smrčky, Ondra Kábík namaloval dokonce moc hezkej platan a Evička takovej úhlednej stromek, s rovnoměrnejma větvičkama. Já vzala tužku a nakreslila starej, uhnívající pařez. A ta psycholožka to pak hodnotila a z toho pařezu byla úplně vydřená, že jsem geniální osobnost a že to dotáhnu daleko na tvůrčím poli. A Evička dneska úhledně zpívá ve sboru v Národním a já se bojím nastoupit do tramvaje. A snažím se chovat normálně, aby mi dali ostatní pokoj.
Někdy se moc zatáhne, a to pak třeba dva dny nechci nikoho vidět a když myslím nikoho, tak fakt nikoho a jedinej, kdo mi smí napsat, je Evička. Taky snesu psa, beru si ho na klín a mnu mu uši, má je velký a sametový s jemnejma žilkama, ale pak mu občas sjedu na krk a nahmatám tam čip a je mi ho líto, protože mi přijde, že to je hrozná ztráta svobody, i když ono těžko říct, jestli kdy nějakou měl, když jeho svoboda začíná na pár pruzích trávy v parku a končí, když na něj zapískám. Takže psa už taky moc na klín neberu, protože je mi ho pak líto. A pak taky často píšu příběhy, ty svoje vlastní vymyšlený pohádky, akorát už trochu dospělejší, ale pak se bojím, že by je někdo našel a radši je likviduju. Protože já o nich pochybuju, celej život o všem neustále pochybuju a lepší už to asi nebude. Někdy, nevím proč, mně celou noc hrozně tepe srdce a nespím a musím přemýšlet o světě, co se v něm děje a jak je to na pytel. A lidi do tohohle světa přiváděj děti a ještě se z toho radujou. Soused z posledního patra už toho měl jednou dost a postavil se na balkon na ochoz a balancoval tam jako provazochodec a volal, že to chce skončit, že ho tenhle svět už nebaví a dole na něj lidi ječeli, ať to nedělá a já na něj ječela z okna taky, ať to nedělá, ale to bylo jen proto, že by dole spadnul na takovou rezavou trubku a bylo by to hnusný. Jinak s ním v principu souhlasím. No ale teď je podzim a to je mi vždycky nejlíp, nemusím se ani tolik přemlouvat k mluvení s lidma a tak. A myslím, že můj psychiatr kreslí do těch lejster sluníčka, pozorovala jsem jeho ruku a vždycky udělá jeden oválnej tah a pak několik menších. A nebo je to možná fakt píča.
24 názorů
Nejsem to já, stejně jako nejsem nikdo z Babičky ani z Různých podob :).
Ale všechny situace mi musely být alespoň trochu blízký nebo si je musím dokázat představit, nebýt od nich moc daleko. Nemyslím, že bych dokázala napsat dobře třeba o ...hráčích pokeru .-)
Hodně dobré.. a jestli to není ani z části Tvoje zkušenost, tak máš můj respekt (který máš každopádně, i kdybys to byla celá Ty a dokázala o tom takhle napsat :).