Hovory xyw, kapitola 2.

Jarek: Hele, Wopi, říkal mi Lothar, že s tebou byl na kafi, a že ti to vlastně zapomněl říct, o co mu jde. Že prej se styděl nebo co. Já ti to tedy povím za něj. On Lothar je takový vizionářský stvoření. A tak nějak mám pocit, že by bylo dobrý mu ty vlasatý vize poopravit, ne ho nějak znechutit nebo co, ani z nich nedělat nějaký vlasatý evangélia, ale probrat to s ním a tak trochu zjistit, jestli je dobrý s tím někoho otravovat nebo nic. Jestli tedy máš náladu, tak bysme ti to s Lotharem tak nějak nastínili, je to trošku na dlouhý lokte, ale třeba ty jsi ještě mnohem dál než on, a to by se dalo zjistit jedině tím, že bychom si o tom promluvili, jseš pro?

Wopi: Šťourat se do vizí, to je moje. Povídej.

Jarek: No, jak to vidím já, tak Lotharínovi jde o to, aby se svět, hlavně ten kolem něj, začal chovat normálně, aby každýmu došlo, že svět je takovej, jakej je, nemá cenu ho ničit, vymejšlet si jinej, nějak s ním experimentovat, vnucovat druhejm svoje názory, ale tak nějak zkusit víc vnímat, poslouchat, někdy akcička, někdy zamyšlení, ale jaksi, to tedy dodávám já, né Lothar, střídmě a s rozumem. Ono, když Lothara osvítí, tak si pitoma vejská, zoufá a tak, neumí si to ještě normálně přeložit do lidštiny, víš? Co Lothare?

Lothar: Hele, mluv za nás ty, Jarku, já jsem nějakej zasněnej. Sorry, Wopi. No, ale kafe máš dobrý, jsem chtěl říct.   

Wopi: Jo, kafe jo.

A svět... hmmm, to máš tak. Já se třeba docela bojim vody. Zjistil jsem totiž, že je dost často poměrně mokrá a v mnohých místech i vcelku hluboká, tak z ní mám celkem strach.  Ale ta samá voda přijde jinejm báječná a s chutí do ní hupsnou a radostně se cachtaj.

Co jsem to vlastně chtěl... jo, ten svět. On taky neni sám o sobě takovej nebo makovej, ale záleží na tom, jak k němu přistupujeme, ne? 

Jarek: Ba, ba. K tomu asi nemusím nic dodávat, tak nějak to asi bude. Ale když jsem tak začal s Lotharovejma vizema, tak vám řeknu jeden svůj sen, takovou historku, co mi nakukal Velkej Duch, snesete to?

 Lothar: A já si už myslel, že jsi, Jarku, zůstal všema dvěma na zemi.

Tak vykládej, Wopi to třeba přežije.

Wopi: No to si piš. Teda nepiš - povídej.

Jarek: Tak jo. To takhle Tančící Kojot měl odejít do věčnejch lovišť, furt se mu nechtělo, měl něco nedořešenýho nebo co, on byl totiž pěknej hajzlík, dělal si ze všech srandu, žádná cizí manželka před ním nebyla v bezpečí, a ani jeho bojové umění a vůbec jeho statečnost nebyly obzvlášť košér. Takovej trochu křivák, víte?

Lothar: No, jasně ho vidím.

Jarek: Ale tady není žádný zrcadlo, he.

Lothar: Ty jsi blbec, chtěl jsi říct historku a ne se do mě navážet, ne? Si Wopi bude myslet, že jsme hádaví týpci.

Jarek: Tak tedy k jádru věci. O zlým umírání Tančícího Kojota se domáknul Ležící Bizon, známej medicinman a kliďas non plus ultra. Přistoupil k Tančícímu Kojotovi, podýmal ze svý dýmky a zazpíval táhlou píseň: "Kdo po tobě šlape, ty trápící se? Nejseš to ty sám? Ustaň s tím! Projdi se po volném nebi!" A tak dlouho mu to zpíval, až Tančící Kojot naposledy zavřel oči a na tváři se mu konečně objevil úsměv. No.

Wopi: To jo. Leckdo šlape po sobě místo po nebi. No, ale... že by bylo tak snadný to změnit?

Jarek: Asi ne, a taky proč by to mělo být snadný, kdyby to bylo snadný, tak by to bylo o ničem.

Wopi: Teda, no, nevim, jestli jsou snadný věci zrovna o ničem - vono je někdy snadný i přivést nějakou do jinýho stavu.

Jarek: Mňo, to jo. Já jsem ale vlastně chtěl jenom říct, že přestat si ubližovat, a tím pádem zákonitě i těm ostatním, je totiž to nejtěžší a skoro nejdůležitější, k čemu se člověk může dobrat, ne?

Wopi: Jo. To je, člověče, to teda je.

Lothar: No, snadný, nesnadný, otázkou zůstává, zda se o tom jenom mele, a nebo se pro to sem tam něco udělá. Jé, já jsem ospalej, nerozpustíme se pro dnešek?

Wopi: Asi jo, už jsem taky ufilozofovanej. Zkusim se teď trochu projít po tom volným nebi. Když už tušim kudy.

Jarek: Jo, jo, řádnej týpek rovná se "snílek" a "mystik", nebo né, nevim. Já taky začínám bejt drobet unaveným, takže zase příště.

Wopi: Mějte se dobře, vy kluci mystický. Teda, někdy si ani nejsem úplně jistej, jestli jste se mi jen nezdáli. Ale asi ne. Sám bych tolik kafe "s" asi nezvládnul.