Ach jo

     Nejsem už nejmladší a po ránu je to secsakra znát. Když se probudím, vždycky chvíli sbírám odvahu (tak asi patnáct minut), než na sebe juknu do zrcadla. Pravidelně se trochu zarazím a pak se dám odvážně do díla. Většinou z toho něco kloudného vyleze, ale nedávno…

     Nedávno jsem totiž musela být exkluzivní. Jela jsem reprezentovat rodinu na svatbu a obě mé dospělé děti mi kladly na srdce, ať nedělám ostudu. Vzala jsem si to za své a jak já tak ráda plním zadané úkoly, dala jsem se do práce. Den před odjezdem jsem si naplácala na obličej výživnou masku, provedla depilaci, upravila nehty… (ženy rozumějí). A hlavně jsem si stále kladla na srdce – Hezky brzo do hajan, víš, že vydatný spánek je nejdůležitější.

     Nějak jsem se přemotivovala, nebo co, prostě ještě v jednu v noci jsem měla oči jak baterky, nadávala si do blbců, počítala ovečky, odříkala Přemyslovce, pak Lucemburky a pořád nic (do Habsburků jsem nešla, ti by mě neuspali). Konečně jsem začala usínat, když tu – kde se vzal, kdo ví – Pásol Jano tri voly u hája! „Á, místní štamgasti se rozcházejí,“ napadlo mě, a bylo tomu tak. Rozcházeli se půl hodiny a já věděla, že je to v háji.

     A nemýlila jsem se! Ráno na mě čučelo cosi nepopsatelného. Co s tím? Takhle se svatební hosté budou skládat mně na plastiku a ne novomanželům do střevíčku. Po rychlé konzultaci s kamarádkou nastalo tóčo – okurkové slupky pod oči, několik ledových sprch, liftingový krém, korekční tyčinka, tuna mejkapu…(ženy rozumějí).

     Když jsem se potom na sebe podívala do zrcadla, vypadala jsem prostě úžasně – porcelánová panenka s očima po flámu. Tak jsem to všechno ze sebe zase smyla, nalíčila se jako člověk a vyrazila.

     Nevím, jak jsem reprezentovala rodinu, ale cítila jsem se báječně. Pro jistotu jsem se však do zrcadla ani jednou nepodívala.