UŽ JSEM TU ZAS

Tak přemýšlím, o čem bych mohla ještě napsat. Sice jsem se zařekla, že dám teď na chvíli pokoj s historkami o svém synovi. Aby vám pak autismus nezačal lézt i ušima. Zase na druhou stranu...Proč by jste na tom měli být lépe než já? Ne, to byl jen žert. Mně už leze dávno nejen ušima, ale i ústami a hlavně životem. Někdy zvesela, někdy méně.

Myslím si, že každý z nás má nějaký životní problém. A také, každý ho jinak zpracovává. Takže stejný problém může být pro každého jednotlivce různě těžký. Ale tím nechci v žádném případě říct, že můj syn je jen problém. To nezní moc hezky. To by se mohl i urazit. Kdyby takového pocitu byl schopen.

Vlastně se má leckdy mnohem lépe, než my. Třeba právě proto, že nezná pojem ,,urazit se". Ten já, bohužel, sama za sebe znám moc dobře.

Leckdy se mu dá závidět i jeho maximální přímočarost v jednání. Prostě, když něco chce, nelze to přehlédnout a přeslechnout. A když něco opravdu nechce, postupuje úplně stejně. A to je vlastně opravdu naprosto záviděníhodné. Protože, to byste možná nevěřili, jak mu lidé raději ustoupí, než s ním jít do konfliktu. Přiznám se, že leckdy i já sebe sama raději přesvědčím, že moudřejší ustoupí.

A stejně mé kratičké vyprávění zase sklouzlo k mému milovanému prapodivnému synovi. Možná je to spíš taková malinká moje vnitřní úvaha. Tak zase někdy na čtenou. A hezký večer všem.