Avar

Avar

Seděli na nízké lavičce, opřeni zády o stěnu polorozpadlého domku. Lišejník stékal ze střechy a natahoval se k nízké podzimní trávě. Nastavovali tváře slunečním paprskům. Stará paní s velkou hlavou a pomačkanou tváří, malým tělíčkem a ještě menšíma nožkama měla šátek pevně uvázaný pod bradou. Její předčasně zestárlý syn s velkou hlavou, malým tělíčkem a malýma nožkama, seděl odevzdaně vedle ní. Nemluvili, jen tak seděli. U nohou jim odpočíval obrovský ovčák Avar, šedivou mordu měl opřenou o jejich kolena. Možná nebyl tak obrovský, jak se na první pohled zdálo. To jen vedle svých pánů působil impozantním dojmem.

Čas od času opustil své místo, rozrazil klubko hlučících dětí a největšího křiklouna potrestal roztržením nohavice, v horším případě zanechal otisk zubů na jeho lýtku. Na zavolání se s nechutí vrátil a klidně si začal olizovat pracky. Jednou měsíčně napadl a pokousal pošťáka. Avar neměl rád toho zvláštně páchnoucího pána. Nechápal, že i on žije z důchodu, který dvanáctkrát do roka přinesl jeho pánům ten nepříjemný člověk v tmavomodrém obleku.

To pak celý následující týden byla lavička opuštěná. Avar vykukoval z otevřeného okna svého vězení a jeho liliputánští páni dobrovolně sdíleli jeho úděl. Doufali, že obyvatelé ulice a poštovní doručovatel na psí i jejich prohřešek brzy zapomenou. A jak dny míjely, nevrlý Avar využíval stále častěji nepozornosti svých pěstounů. Rodiče pokousaných dětí se vzbouřili a i trpělivost zaměstnance pošty vzala za své.

V ulici se povídalo, že Avara museli utratit. Nedlouho po jeho smrti zemřela maličká stařenka a několik měsíců po ní i její maličký syn. Snad s odchodem jediného přítele ztratili zájem o svět, který jim nebyl nikdy přátelsky nakloněný. Také se povídalo, že tu snad ještě mohli být.