JENOM ZNÁMÁ...

Taky to znáte? Mám za sebou náročný pracovní týden. Chodím, tedy jezdím, jen do práce a z práce. A to celé zopakuji pětkrát. A je tu tolik očekávaný pátek.

Jdu na pokec ke známé. Těším se, jak všechno probereme, dáme kafíčko. Jenže k ní přijdu a nakonec celou hodinu poslouchám její stále stejné a staronové stesky na nevydařené manželství. A tak tam sedím a poslouchám. A v duchu se děsím jejích otázek typu: ,,No co by si dělala na mém místě?"...Naštěstí nepřicházejí. Občas jen řeknu: ,,Jasně, no jo máš to těžké." A najednou zjistím, že ne jen tou únavou z práce, ale i jejím vyprávěním, začínám být úplně vycuclá a propadám se do nepatrného bezvědomí. Nebo spánku? Dovyslechnu si konec, který stejně žádný konec nemá, a loučím se.

Po cestě domů přemítám, proč jsem tam vlastně vůbec chodila. Vždyť se mě ani nezeptala, jak jsem se měla. Vlastně už velmi dlouho se mě nezeptala na nic. Možná proto mám už delší dobu pocit, že k ní chodím jen z nějaké setrvačnosti a tak trochu z povinnosti. A o tom přeci přátelství není. Však jsem taky hned v úvodu psala, že jdu ke známé a ne ke kamarádce nebo přítelkyni.....

Ale i ,,známé" k životu patří.