Výlet do Zoo?

 Výlet do zoo ?

„Hele, hele . . . už se zase pohnul, zmetek“

Pomalu otevřel oči.
Ucítil chuť krve v ústech, a čekal až mozek konečně vyhodnotí situaci.
Netušil vůbec kde je, ani odkud přicházejí ty hlasy.

„Napal mu ještě jednu, hajzlovi“

„ Tak co ty svině, máš dost, nebo chceš ještě jednu?“

Na zlomek vteřiny uviděl zvětšující se botu, a  . . . pak se vrátil zpátky ke své dceři.

Byli spolu zrovna na výletě,v zoologické zahradě.
Stáli za sklem v pavilonu opic, a pozorovali, jak tlupa odhání starého opičáka od pochoutek, které jim právě ošetřovatelé naservírovali.
„Proč ho vyhánějí?“, ptala se dcerka.
Pokusil se jí, trochu krkolomně, vysvětlit, jak fungují vztahy uvnitř tlupy.
Bylo ale hodně složité najít vhodná slova i přirovnání.
Zkuste vysvětlit pětiletému dítěti, co je to alfa samec, nebo proč si mláďata nesmějí vzít babán, když na něj mají zrovna chuť, ale musí v povzdálí čekat, jestli na ně něco zbude.

„Jéé, jéé – hele, támhle, jak si spolu hrajou. To je legrační. Takhle si včera maminka hrála taky. Se strejdou Karlem. V ložnici . . . “
 
„ Jo, to je jí podobné“ usmál se v duchu, „a tergo, to bylo vždycky něco pro ni, to si dokázala užít“, uniklo mu mezi rty. A hned toho zalitoval.

„ Tatíí, a co to je to atregó ?“

„Ale nic, to je jen taková hra, víš“. Snažil se ukončit tok jejích všetečných otázek dřív, než začal.
 
„Nedáme si  zmrzlinu? Co třeba vanilkovou?“

„ Fůůj, vanilkovou já nerada. Jedině stračatelu. Strejda Karel mně kupuje vždycky stračatelu. Stračatela je dobrá !“

„Dobře, tak já vanilkovou, a ty stračatelu, jo?“
Vydali se hledat stánek se zmrzlinou.

Cestou vzpomínal, jaké to bylo, když tady byli naposledy. Tehdy tu byli ještě všichni tři.
On měl tenkrát ještě svoji firmu.
Byl sice docela úspěšný, ale podnikání je džungle, ve které si nikdo nehraje na slušnost ani na  ohledy, a tak to bylo jako na houpačce, chvíli nahoře, chvíli dole.
Pak se objevil Karel.
Studovali spolu na technice, a už tam se Karel vyznačoval tím, že přesně věděl komu zalichotit, koho skřípnout a komu podstrčit obálku.
Takový člověk je pro firmu k nezaplacení.
Aspoň tehdy si to myslel.
Byl tenkrát hodně unavený, nejen z práce, ale právě dostavěli nový dům, a taky trochu začali plánovat kluka . . .

A tak se Karel stal jeho společníkem.
Trochu mu ulevil od starostí, a on mohl konečně na pořádnou dovolenou. A těšil se, že si konečně trochu užije něco života tak, jak po tom vždycky toužila, a dokolečka opakovala, jeho žena.
Ráj na zemi netrval ani rok.
Na dovolené člověk fakt nemůže být pořád.
A tak zase poslouchal výčitky, že je samá práce a na rodinu už zase kašle.

No bodeť, vždyť byli jen měsíc v Thajsku, a tři neděle na lyžích ve švýcarských Alpách, a mezi tím dva týdny na welnes pobytu v termálech, to přece nic není.
A za poslední dva měsíce ?
Nové auto pro paní domu, hospodyně, au pair . . . „ jo, to všechno svědčí o tom, že rodina je fakt až na posledním místě“, pomyslel si s hořkým úsměvem . . . Ale pro kohopak asi ?

Za další rok bylo po rozvodu.

Paní si našla někoho, kdo se o rodinu konečně staral podle jejích představ.
Karla.
Soud proběhl rychle a v klidu.
No jak jinak, Karel byl přece velmi schopný manažer.
Bohužel schopný všeho.
Pochopil to naplno, ale až v okamžiku kdy opouštěl dům, s jednou taškou prádla.

„Tak ahooj“, rozloučila se s ním tehdy dcerka.
„ A přivez mi kinder vajíčko, joo? - kdy se vrátíš? Večer?“
Neodpověděl.
Nešlo to.

Po stovce marných pokusů postavit se zase na vlastní nohy to vzdal.
Úlevu našel občas na dně lahve. Chlastu ale nepropadl, měl přece dceru.
A kdyby chlastal, tak by mu ji přestali půjčovat, a věděl, že to byl definitivní konec.
Tak se držel, kvůli ní si hrál na to, že ještě není na dně.
Jenže najít si trvalejší práci, neměl šanci, na to aby se mu ji někdo odvážil dát, byl Karel přece jenom moc blízko.
Úspory se brzy rozkutálely, neměl kde bydlet . . .
Chvíli chodil spát na ubytovnu, ale necítil se tam dobře. Každý den kolem sebe vidět tu beznaděj.  Bylo léto, a venku bylo líp . . .
Nic ho netížilo, nic nepotřeboval, po ničem už netoužil, všechno co měl si vlastně nosil s sebou, a byl volný.
Nebo měl aspoň ten pocit.

 Ve chvíli, kdy potkal tu partičku netušil nic. Chtěli jenom oheň , aby si mohli zapálit.
Neměl ale sirky. „ Jo hoši, kouření už mám deset let za sebou“, řekl jim a usmál se.
Pak dostal první ránu.
Nečekal ji.
Nevěděl proč by měl, byli to přece jenom . . . kluci.

* * *

„Hele ten hajzl si fakt nedá pokoj, už se zase hejbe. Doraž ho . . .“

Vyplivl chuchvalec krve.
Pozoroval jak se pomalu snáší k zemi, a divil se proč nic necítí, když s jeho tělem ti lidé hrají fotbal.
Nepřišel na to, ale přemýšlení ho unavilo natolik, že usnul.
* * *
Uslyšel zmrzlinářské auto.
Ale cinkalo moc hlasitě a hrálo divnou melodii.
Otevřel oči.
Dalo to strašně moc práce a trvalo to celou věčnost.
Odněkud z veliké dálky uslyšel tlumené hlasy, ale vůbec nerozuměl co říkají. 
A pak uslyšel ten podivný zvuk, něco jako - „ píp . . .píp . . .píp . . .píp.“

„ Ale to je přece . . . pííííííííííííí.“

* * *
 
„Zítra přijde táta.“
„ Půjdem spolu zase do Zoo.“
„A koupí mi stračatelu.“
Chlubila se ve školce holčička paní učitelce, zatímco si obouvala bačkůrky. Byla už velká, protože to dokázala sama.
„Tak to se určitě těšíš, viď?“, pohladila ji učitelka po hlavě, zatímco pod druhou ruku schovávala čkánek v novinách, ležících na lavičce, jako by se bála že si holčička může přečíst ten velký titulek na první stránce, hlásající, že „Pachatelé brutální vraždy bezdomovce v místním parku byli dopadeni a vzati do vazby“.  Je jim mezi šestnácti a devatenácti lety . . .  Tiše si povzdechla.

Znala je všechny, taky si tady kdysi - poprvé  - obuli své bačkůrky.

„Proč brečíš?“
„Bolí tě něco?“, ozvalo se od země.
„Ne, ne, asi mi něco spadlo do oka“, odpověděla rychle, a pro jistotu se otočila k oknu.

Dělala, jakoby vyhlížela další malé žáčky . . .