VÝLET

Naplánovali jsme s kolegyněmi výlet na blízkou zříceninu. Jednalo se hlavně o pěší výlet do přírody pro naše dospělé klienty ze stacionáře. Velká část z nich má větší či menší autismus. Taktéž můj syn, který je také ,,členem tohoto spolku".

Nejde se ale připravit na vše. Přijeli jsme si naše budoucí výletníky převzít na jejich týdenní  domov. Noční služba nám je oblékla. V šatně však visely bundy a můj syn trval na tom, že si ji oblékne. A to už mi bylo jasné, že je vše špatně. Ale doufala jsem, že to třeba přeci jen půjde zlomit. Nešlo. U něj to tak nějak vše funguje podle hesel: ,,sejde z očí, sejde z mysli" a ,,co oči nevidí, srdce nebolí". Ale vlastně spíš naruby.

Vyrazili jsme směr zřícenina, počasí postupně teplotně houstlo. Až zhoustlo na nějakých třicet stupňů nad nulou. A můj syn tvrdošíjně odmítal sundat bundu, z pod které mu kapal a stříkal pot na všechny strany. V té době měl takové urputnější neměnné období. Zkrátka, co se jednou nandá a navleče v šatně, sundá a vysvleče se zase až v šatně. Vždycky mi tyhle jeho úlety připadají svým způsobem logické.

Proti tomu, aby ho neskolil nějaký úpal, či úžeh, jsme bojovali dostatečným přísunem tekutin. Jinak jsme takto opravdu absolvovali celý výlet. Myslím, že naše skupinka byla nepřehlédnutelná. Lidem, kteří nás po cestě míjeli, utkvěl v paměti pohled na hlouček letně oblečených zvláštních lidiček a mezi nimi jeden jim podobný v podzimní bundě, která vypadala dost mokře už od pohledu. A opravdu jsme ji  po skončení celé akce mohli ždímat.