Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
* Přes hukot toho zatraceného vlaku není slyšet, ani co si povídají myši pod sněhem, naštval se jednoho dne starý pes a vyrazil si to s tím hlučným nepřítelem vypořádat. Svůj boj vyhrál; už vlaky poslouchat nemusí...*
COUĎÁNEK
Moje maminka se jmenovala Sára.
Myslím, že jsem měl ještě tři sestřičky a brášku. Vlastně si nejsem tak docela jistý tím počítáním.Byl jsem hodně malinký, když jsem byl ještě u maminky.
Bydleli jsme u hajného a maminka nám večer vyprávěla o lese, kam s pánem chodívala. Těšil jsem se moc, že až povyrostu, vezme mě tam s sebou, naučí mě jak vystopovat zajíce, chytit bažanta, ukáže mi žábu a srnku, zažene veverky, protože ty jsou prý hodně drzé a házejí po psech ze stromu šišky...
Myslím, že by se to doopravdy stalo, kdyby jednoho dne nezastavilo u domu našeho pána auto. Přijeli v něm dva velcí lidé, jeden kluk a malá holčička. Pohladili maminku Sáru a dívali se do výběhu, kde jsem se batolil já a moji sourozenci.
Slyšel jsem, jak pánovi říkali, že chtějí psího kluka. Honem jsem se k nim otočil zadečkem a tvářil jsem se, že mě to vůbec nezajímá.
Jenže jsem se těm lidem hned zalíbil a ta holčička ukázala prstem a řekla: „Toho!“.
Náš pán mě vzal z klece a dal do náruče tomu klukovi.
Všichni se usmívali, ten velký, vousatý, cizí chlap říkal, že mám silné packy a hladil mě po hlavě. Bylo to docela příjemné a líbilo se mi, že se jim líbím. To jsem ale netušil, že mě odnesou do auta a odvezou daleko od maminky Sáry. Jen jsem ještě zaslechl hajného, jak říkal: „Prosím, nedělejte z něho gaučového psa. Potřebuje pohyb, je to honič.“ A oni mu říkali něco o klucích a kole, že je budu honit.
V autě jsem měl sedět na zadním sedadle mezi těmi dětmi.
Jenže to se mi vůbec nelíbilo a tak jsem si vlezl raději na klín tomu klukovi.
Holčička škemrala, ať jdu k ní, ale já už jsem se rozhodl, že jestli mám s někým v té rodině kamarádit, bude to ten kluk!
Stejně jsem ale doufal, že večer budu zase se svými sestřičkami a bráškou u maminky, budeme se tulit k ní a ona nás bude olizovat, abychom neměli rozcuchané kožíšky.
Jeli jsme dlouho a ti lidé říkali, že jsem hrozně roztomilý a krásně vybarvený a že se budu jmenovat Coudy. To prý až na mě budou volat, abych šel do boudy, tak aby se jim to rýmovalo. To bude asi pěkně praštěná rodina, říkal jsem si. Psí jména se přece s ničím rýmovat nemusí... i když je pravda, že jednou se rýmovala i moje maminka. Tehdy, když paní hajná říkala, že Sára snad zase hárá...jenže jsme nevěděli, co hárání znamená a možná to ani nebyla pravda.
Dostal jsem i jejich příjmení. Docela legrační, stejně jako byli ti lidi.
Jejich máma si kvůli mně prý vzala mateřskou dovolenou.
Udělali mi pelíšek v pokoji, kde spala ta malá holčička, ale hodně se spletli, když si mysleli, že budu spát v papírové krabici!
Také mě pořád nosili ven. Asi abych se rozhlédl, kde bydlí, jenže mně
se tam moc nelíbilo. Nikde nebyl žádný pes, kterého bych se zeptal, jak to tam chodí. Jen na zahradě za plotem, ve výběhu bylo pár hloupých slepic, které na mě koukaly, jako kdyby ještě nikdy neviděli pořádného psa!Neuměly ani štěknout.
V noci mi bylo smutno a stýskalo se mi po mamince, trošku jsem kňoural, ale to ta holčička poznala, a když se setmělo, vzala si mě k sobě do postele. Bylo u ní teplíčko skoro jako u maminky. Jen kožíšek jí chyběl. Byla dost hloupá, vůbec nevěděla, že mě má olizovat a jen mě hladila těmi svými packami.
Když mě pořád nosili ven, tak jsem se tam párkrát i počůral a oni křičeli: „Hurá, Couďánku, ty jsi šikovnej.“Řekl jsem si, že když se jim to tak líbí, udělám jim radost a budu tedy čůrat venku a ne doma, protože tam jim to naopak zase vadilo a ta malá holka po mně musela utírat loužičky, protože prý jsem její.
Jednou jsme šli ven naproti jejich babičce, která přijela z hor a krásně voněla, skoro jako paní hajná, když přišla z lesa. Nesla stejný kbelíček plný těch modrých kuliček, co rostou prý na pasece. Borůvky se jim říká. Jenže té babičce jsem se vůbec nelíbil a zlobila se, že jsem jejich. Já se těšil, že mě třeba vezme a odveze zpátky k mamince Sáře.
Na procházky mě nejprve nosili v proutěném košíku a v tom mě poprvé donesli i ke zvířecímu doktorovi.
Ten měl pisklavý hlas, a když promluvil, málem mi utrhl uši!
Vůbec nechápu, jak ho ti mí lidi mohli poslouchat.
Vážil mě, píchl jehlou do boku a ještě si myslel, že ho snad olíznu! Fuj!!
Vodili mě tam, i když jsem povyrostl a bránil se. Asi ti mí lidé nebyli moc chytří, když viděli, jak se vzpírám, mračím, snažím se jim vytrhnout a od toho pisklavého doktora utéci… přesto mě ten vousatý, velký táta pokaždé přemohl, podržel a doktor na mě sahal a mačkal mi bříško, koukal mi na zuby a tvářil se, že neví, proč se mi to nelíbí.
Možná ani nevystudoval psí školu a chodil jenom do té pro krávy. Maminka těch dětí jednou říkala, když mě od něho odváželi autem, že ten doktor psům vůbec nerozumí, že chodí za krávami do kravína.
To je dobře. Co by nám zbylo, kdybychom zapomínali?
Já si dodnes z dětství pamatuju na příběhy Kocoura Modroočka, to bylo asi poprvé, co mě fascinoval příběh vyprávěný očima zvířátka. Pořád to, zdá se, na mě funguje :-)
Bude to příští měsíc rok a přesto se občas spletu a na Mavinu(psí holku) zavolám Coudy... a taky si často říkám, že ji rozmazlujeme, že to, co ona, Coudy nemohl - nesměl... A Coudyho mám pořád na monitoru jako pozadí na ploše... neumím zapomínat na ty, které jsem milovala.
Krásné vyprávění a popis světa ze psího pohledu. Zdá se, že tak, jak se umíš vcítit do vnímání dětí, se dokážeš přiblížit i vnímání zvířat -- nebo jejich vjemy alespoň podat tak, abys je příblížila čtenářům.
Domnívám se, že by tenhle příběh mohl mít ještě několik dalších pokračování, jimiž by jeho protagonista postupně získával jakousi nesmrtelnost.
Z textu je znát, že je psán spontánně; je to znát na interpunkci, ale jsou to odpustitelné chyby, srozumitelnost textu jimi nutrpěla, a kdyby na to přišlo, jsou ty chyby opravitelné.
Přeju, ať se daří pokračovat.
Citáty od Lakrov jsou krásné.
Doufám, že napíšeš další pokračování, protože tohle se ti, myslím, moc povedlo. A je to příjemné odlehčené čtení nejen pro děti.
Mám jedinou výtku, a to nadbytek ukazovacích zájmen. Uvědomuju si, že to k hovorové řeči patří, ale přece jen, v zájmu čtenáře, bych je trochu proškrtala.