KAFE S MICHÁLOSEM

Vzbudila mě kukačka. Kuku, kuku, kuku, kuku………….. Furt, jak potrhlá.
Jestli slibovala mně, budu tu ještě tak sto padesát, dvě stě let.
Kde se, do hajzlu, vzala mezi panelákama…?! Že se nezalkne!! To nemusí dejchat, kráva? Jen kuku, kuku, kukat?!!
Nakonec jsem vstal a to okno zavřel. Jasně, že už úplně vzbuzenej…
Mám zavedený lednicový spaní. Létem, zimou, okno otevřený. Na kravál civilizace už nereaguju.
Ale kukačka, bestie, se do toho mýho mozku dokázala prokutat ...vlastně, prokukat.
 

Než jsem se vykolíbal z bytu byly dvě odpo.    A co? ...mám zasloužený volno, no.

Rozhodl jsem se zajet do pizzerie (kterou máme pronajatou) na kus řeči, a okouknout jestli je potřeba nakoupit.

Ve dveřích od kuchyně stála naše kuchta Inga se svým přítelem Mikulášem a brousili si navzájem zuby.
To je láska. Taková hmatatelná.Takovou si člověk z internetu nestáhne …tedy alespoň zatím snad ne-e.
Budiž jim přáno. Co bych záviděl… Když jsem byl mladší, taky jsem si mohl nějakou tu ÓBR LÁSKU pořídit, jenže...
U nás na vsi jsem jí v hospodě při mariáši nevyhrál… a ty co přišly pozdejc? Ty nebyly tak ÓBR.
No, s jednou mám spicha večer ...tak taky budu brousit.
 
Dneska jezdí Michálos, tedy Michal. Malej drobnej mužík s lennonkama a kozí bradkou … a s piercingem všude možně..
Vypadá divně a JE DIVNEJ, ale je to ten nejlepší řidič, co jsme kdy měli. Zkušenej, rychlej, pracovitej.
Ujezdí toho o třetinu víc, než my ostatní. Přijel do podniku tři minuty po mně.Sotva vešel dovnitř, už tahal svoje balený kouření.
Vyhnal jsem ho na zahrádku.  Kouří totiž tabák na vykuřování skleníků.  Kdo  má ten hnůj čuchat?
V celým městě ho maj jv jediný trafice, a tam ho drží stejně jen kvůli němu, to je jistý.
Já se ptal kde na TAKOVOU pochutinu přišel. Sdělil, že to kouříval jeho strejda. Byl prej v pohodě, jen mu zbělely vlasy.

P. S. ...a krabička vyjde tak na osm korun. To deee…

Ingrid stihla při ohryzávání s drahouškem oznámit, že z nákupu nepotřebuje nic. Slááva!
UROBIL SOM DVE KÁVY a zasedl k Michalovi na zahrádku.   Bylo nádherně. Ibiza…!
Michálos se tváři blaženě. Až nějak moc.
„Vypadáš v pohodě, Michálos… to je tím sluníčkem…?“

Jen mávl rukou. „Taky, ale dneska se podařil móc dobrej klystýr.“
„Cože se…? Klystýr? KOMU jsi,  vole, dával klystýr?“ pomyslel jsem na jeho prazvláštní sklony, nebo jak je tomu říká. 
„Komu…? …nikomu! …sobě…!“
 „Počkej… teď si děláš šoufky, ne? Ty si dáváš klystýr? To jako, že tě to baví? A... a připadá ti to normální?“
 „Baví, nebaví, je to zdravý! …jednou, dvakrát v měsíci se pořádně vyčistit.“
„Hele, a to máš doma takovej ten gumovej vochtl jako v nemocnici?“
„Proč? Stačí odšroubovat hlavici od sprchy a…“
„Tím mi chceš říct, že si hadici od sprchy strčíš do zadku a vypláchneš se?“
„Jo, proč ne? Když je voda akorát, je to bájo…“
„MICHÁLOS…! …ty jsi vážně hovaďák.“
„Vážně? Jenže... mě to vyhovuje, tak co...?“
Hm,  to je vlastně pravda. Je svoboda, zaplať pánbů… Chceš si něco cpát do zadku, cpi si! 

Povolení domovního výboru nepotřebuješ…

Když dopíjel kafe, z ničehož nic posmutněle zvážněl. Něco měl na jazyku, ale jen házel psí oči. Tuším, že bude chtít zálohu.
„Víš…“ odhodlal se. „Já jsem zamilovanej… Nešťastně.“
Málem mi kafe sklouzlo do špatný dírky. „Zamilovanej? Říkáš   do-o-prav-dy   zamilovanej?“
„Už jo …do prodavačky z Alberta. Taková malá od kasy, je trochu poďobaná a krásně voní potem…“
Oči povylezly z přihrádek. „Voní?! Potem?!!“
Michálos byl jako v transu. „To její podpáždí, to musí bejt. Kurrva!! Takový, tři dny nemytý …kuurrva…!!!“
„Ééé, tobě upocený voněj?“
„Jasně, tobě ne?“ udiveně si mě prohlídl a pokračoval „já když tam chodím nakupovat. Mmmmm… vždycky ji cejtím.
Už jsem nadhodil, vtipně, co třeba někam vyrazit. Ale nezabrala, do hajzlu. Nezabrala…!“
Bodejť že nezabrala. S jeho vizáží (a postavou) patnáctiletýho kluka s přestárlým ksichtem, může bejt vtipnej, jak chce.      
„Co kdybych zkusil nějakou romantiku, nebo tak?“
Romantika, při jeho víře, hlásající, že ženská je jen díra, se bude páchat hódně obtížně.
„Ty? Romantika?“
„Vím, vím… ale já, když… …když na ní myslím, mně ti tak bolí tady.“ Sáhl si na srdce. Byl tak unyle zasněnej,

že mě málem přesvědčil, ale..., Naštěstí to nakonec orazítkoval.
„Já jsem tak zamilovanej. Vážně… Víš, já když na ní myslím … No,, já bych jí snad nechtěl ani pochcat…!“
Chvilku jsem to rozdejchával, ale pak jsem si vzpoměl, na včerejšek, a to do mě adrenalin zase nalil energii.

Jelo se s jídlem na vysokoškolskou kolej. Zaklepal jsem na dveře číslo dvacet devět.
Zašramotilo to tam a prudce je otevřel chlap s napřaženou pěstí. Ucukl jsem. Bejt kardiak tak to nedopadlo dobře..
„Šmarjá. Já vezu jídlo. …Jen jídlo!“
Týpek… v podstatě kluk, ale nařachanej, se usmál. „Promiňte, já myslel, že přijede ten váš kolega, co tu byl včera.“
„Kolega? On vám něco provedl?“
„Ne, ani ne. Jen jsem si s ním chtěl něco… Ale to je v pohodě. Kolik vám dám?“
Účet hlásil sto patnáct. Dostal jsem sto pade. „To je dobrý. Že jsem vás vyděsil.“
„Díky. Ale co se...?“
„Nic, vás se to netýká. Vás, ani vás jako firmy. Jen mi tu dělal do starý. To je v pohodě. Nechte bejt.“ a zavřel dveře.

Takže ten náš poloúchyl mi tu vzdychá po holce od kasy, a přitom opruzuje vysokoškolačky.

„Hele, Michálos… na tom Káčku včera jsem málem dostal na budku.“
„Já za to ale vopravdu nemůžu. Vopravdu… Byla fakticky skoro nahá.“
"Kdo?"

"Ta slečna, měla jen takovou síťovou košilku a jak šla pro koruny, tak se ti ta její prdelka zamlela."
"A tobě se postavil" konstatoval jsem už  zbytečně  věc zřejmou.
"A po celou dobu placení  z NĚJ nemohla oči spustit. Byla milá, tak jsem si řekl o číslo. Prej, že mï ho dá příště, no..."
„Michálos. Vyběh na mně ňákej její bodyguard, či co.“
„Vona měla, jen košilku a kalhotky. A ty půlky se jí tak vzrušujícně mlely.“
„Jestli tam pojedeš dneska, jsi horkej kandidát na chirurgický ošetření. ...bych odhadoval.“
„Telefon mi sice nedala, ale moc se na mně usmívala.“ Vedl si dál svou.
„Počítej s inzultací.“ Uzavřel jsem ten náš schizorozhovor a odmlčel se.
Nikdy bych nečekal, že rozvoz jídel je zdraví TAK nebezpečnej kšeft. Málem jsem přišel k pěsťovce.
A navíc ne kvůli svýmu, ale kvůli úplně cizímu postavení.  Není to k zblití…?

„Nu což, mizím.“ Oznámil jsem do prostoru a upřel pohled na toho makovce.
„Jezdíš celej víkend, tak se proboha snaž chovat jako člověk. Fána (náš brigádník) ti kryje záda, kdyby se vám to nečekaně,
nebo snad  nadměrně vysralo.“
Michálos mě dohnal až u auta. „Hele, kdyby přišla zase kolej. Mohl bych ti zavolat?“
„Zapomeň. Dneska mám lásku. Musíš spolíhat na toho nahoře …i když.“ Skoukl jsem, ho a zavrtěl pochybovačně hlavou.

“V tvým případě asi spíš na toho dole. Buď statečnej. ...nebo rychlej. Papík."

V zrcátku nevypadal ani statečně, ani rychle. Vlastně rychle jo...

Rychle se zmenšoval.