Whitney Budíková

Whitney od nás

Koupil jsem před lety dům. Velký, se třemi byty, zralý sice na rekonstrukci, ale zatím dobrý a slibující, že při rozumném zacházení a občasné menší investici na ní ještě nějakých dvacet let počká. V lokalitě ani skvělé ani zoufalé, tak nějak na pomezí území Apačů a bílých osadníků, ale osadníci přibývali a přibývají, jak je vozy s plachtami přivážejí z Prahy za levnějším bydlením.

Hned, jak prodávající dům uvolnil, jsem se nastěhoval do podkroví a do dalších dvou bytů začal shánět nájemníky. Do přízemí se nastěhovala rodina se třemi dětmi, k sobě do vedlejšího pokoje přibrali dvojici, přátele z práce. Na byt v prvním patře se mi ozvala paní s příjemným veselým hlasem, slušně se zeptala, jestli mi nevadí sedm dětí. Nevadilo, myslel jsem, že to jsou asi nějací křesťané a připadalo mi to být dobře. Jí nevadila cena, byt jsem jí slíbil.

Když měla přijít podepsat smlouvu, poprvé zaplatit a převzít byt, stál jsem před domem a čekal. Něco mi v tu chvíli řeklo, že je to tak, a bylo, pohledná snědá dáma s velikým břichem a zářivým úsměvem, přicházející shora ulicí, patřila k hlasu v telefonu. Dnes už bych si s takovou situací poradil a dokonce bych při tom vypadal ochotněji a vstřícněji než při svých tehdejších rozpacích, ale zkušenosti je třeba nejdřív nasbírat a zaplatit. S Budíky jsem začal sbírat. Pár, čerstvá třicátnice s postavou kanadské čtvrtkařky, nikdo by do ní sedm dětí na šest vrhů neřekl, dvojčata se narodila chvíli po nastěhování, o něco mladší petrovský loupežník a těch nejdřív pět, později sedm dětí.

Přes varování některých známých platili. Sice všelijak po částech, ale bez problémů. Budík zvaný Buldog chodil na železo, vydělával tím víc než já po inženýrsku, k tomu dary od nás všech, zlatá doba souběhu práce na černo na každém rohu a velkorysých dostupných sociálních dávek, nelze nevzpomenout špidlovské „zdroje jsou“.

Paní měla za sebou nějaký čas v dětském domově a v pěstounce, Buldog vyrostl u svých, oba přirozeně inteligentní. A měli něco, čemu se říká charisma. Kamarád, kterému jsem to vyprávěl, sice reagoval – „Blázníš, charismatickej blonďák, to je blbost!“, ale měli. Dobře se s nima povídalo, Buldog v těch končinách vyrůstal a hodně mi o nich řekl, kupodivu ne o jejich lidech, spíš tak všeobecně. Stávalo se, že jsem se uvelebil na schodech ke mně do podkroví, oni stáli přede dveřmi do bytu a hodiny jsme mluvili.

Občas, cestou domů, jsem paní zahlédnul, jak se vyklání z okna do dvora, usmívá se a sleduje mě a děti dole, pak, než jsem vyšel schody, často už stála ve dveřích, zářila a ptala se – „Jak vy to děláte, pane domácí?“ „Co myslíte, pani Budíková?“ „Že se na vás děti smějou.“ „Co by se nesmály, taky se na ně směju.“ Až jsem jí jednou ukázal album s Eliškou a Renatkou – „Máte to pěkný, pane domácí!“

Mohl jsem jí kompliment vrátit, když prala jen v tílku a kraťasech a já se zeptal, jestli někdy sportovala a kde přišla k té postavě. „Né, to jen tak, samo, pane domácí.“ A zářila ještě o trochu víc.

Bohužel byl dům příliš blízko území Apačů. Pár měsíců po našem sestěhování do spodního bytu vtrhla lovecká výprava. Skupinka dobře živených válečníků vedená podivnou ženštinou odbarvenou na blond, se dvěma psy proběhla místnosti, čtrnáctiletá dcera nájemníků a kamarádka rozespalá po noční směně stály přitisknuté ke stěně a vyděšeně sledovaly rabování. Policie věc sice vyřešila úplně bleskově – „Hele, pán tady přišel ohlásit loupež dole u fabriky!“ „Tam? Tak to bude Margita!“ A jeli. Byla to Margita. Jenže spodní byt jsem měl i tak do pár týdnů prázdný. A nahoře devět Budíků.

To ze mne udělalo majitelise a z domu, zejména poté, co jsem se sám odstěhoval a pronajmul i podkroví, malou rezervaci.

Ale průšvihy nejsou samotáři, chvíli po výměně nájemníků vespod Budíci zkolabovali. Začalo to tím, že si Buldog pořídil auto. Na práci, jezdil s ním na železo a kopat, vozil i parťáky. Jenže neměl řidičák. Párkrát mu prošel bratrův, ale pak na to policisté přišli a naštvaní tím, jak je prve doběhnul, ho přímo lovili. Nejdřív dostal velkou pokutu, potom šel k soudu. Tam mu nadělili pár měsíců a přidali podmínku z dřívějška. Tu měl za „rychlou ruku“. V jeho podání to bylo tak, že se někde někoho zastával, takže obrana, ale pak zmizel jak chráněnec tak ostatní útočníci a na místě zbyl jen on a kdosi poškozený jeho pěstí.

A do třetice někdy v té době pustili Buldokova strýce a on přinesl drogy. Buldog nedělal, nevydělával, utrácel za drogy, Budíková ztratila úsměv, děti zpustly, byt začal páchnout a hlavně, přestali platit. Sbírání zkušeností zintenzivnilo.

Nevěděl jsem, jak se jich zbavit. Nechtěl jsem ublížit, nechtěl jsem tratit, ve spodním bytě už jsem měl stejné, příklady táhnou, co s tím. Nakonec pomohla pohrůžka policií a sociálkou, zmizeli přes noc sami. Chvíli na to Budíka odlapili a odseděl si své dva tři půlroky.

Když jsme byt vyklízeli, našli jsme v kuchyňské lince spoustu malých igelitových sáčků, úplně mrňavých, s plastovým zipem.

Trochu jsem se bál, co bude, třeba až Buldoka pustí, ale jednou jsem potkal v Praze Budíkovou s kočárkem s dvojčaty při vystupování z tramvaje, už se na mě zase zářivě smála a mávala přes celé nástupiště. A občas další nájemníci přinesli nějakou zprávu, že se Buldog vrátil, že jsou Budíci někde v Praze, že už mají zpátky dvojčata a taky, že Anča šlape, ale to jen jednou, takový kluk asi patnáctiletý to řekl, a nikdo jiný to nikdy nezopakoval.

Před pár dny jsem byl na jedné z nepravidelných obhlídek. V prostředním bytě se mě najednou zeptali – „Anča je mrtvá, pane domácí, víte to?“ „Jaká Anča?“ „Budíková, co tu bydlela, uhořela.“ „Jak uhořela? Co se stalo?“ „Voni byli bezdomovci, s Buldokem, pane domácí, jak brali ty drogy. Děti jim sociálka všecky sebrala. A někde přespávali a tam to chytlo. A vona se neprobudila, asi zrovna něco to, a uhořela.“ „A Buldog?“ „Jo to nevíme, pane domácí, ale ten je živej.“

Tak už jí nepotkám, ani u mě v ulici ani v Praze, neuvidím zářivý úsměv, nezamává, neuslyším – „Máte to pěkný, pane domácí.“ A bulvár nic.