PŘÍSLUŠNICE

Jdu za ženou potemnělou ulicí a říkám poslouchejte, ona říká jo a nekecej. Tak jí řeknu,

tak mi dejte … a ona, vole nerouhej. Pak já na to miláčku, ozve se hlas, olačku. Jsem zaražen.

Měl jsem pro ni květiny, takové ty bez viny.

Z žen, které jsem kdy měl, vždycky jsem byl okouzlen, až do pátku třináctého druhý dvatisíce dvanáct let.

Ovšem, tou krásou jsem okouzlen.

Chvíli jen, než přišla policijé, policijé a ani nevím která bije, bez okolků zadržen, klečím v rukách

třímám rmen.

Tak když tak už vzpínám k nebi, pouty Bože ptám se žeby, že by přišel den? (tady má být hovno)

Heřmánek to jen. Nevěří. Mnu tu žluť, mnu ať uvěří, umínění barbaři.

Hle ta sličná poručnice, poroučí mi, mlč už ty ty nešťastníče. Nádherná.

Smýkla se mnou do antona, tam se zvrhla, je z ní žena, bez skrupulí, frček moci, nechali mě

bez pomoci, chcípáci. Chci chci chci. A ona? Blá blá blá, bláhová. Ptá se, tak co, dáš?

Až se se mnou uděláš?

Tak jsem si dal příslušnici, setrval jsem v křeči bdící a až jsem se udělal, pak jsem jí tu kytku dal.

A autogram nedostal.