V duhovém rozmaru

Prej vidět jsi mě chtěla,

ty moje bílá lvice...

Máš křehkou stavbu těla,

v němž září pohrudnice

plamenem čiré zlosti.

Byl Ježíš z rodu Kristů

král iluzionistů,

když zpevnil tvoje kosti?

Máš pírka od popela

jak šedá holubice,

která si zapomněla

rumělkou přetřít líce.

Jsi krásná. Do krajnosti,

kam srdce duši nutí,

jak oceány rtuti,

jež nikdo nepřemostí...

Jsi krásná.... to ti povím!

A já?

Tvůj sluha přece!

Jsem adrenalinovým

plaváčkem v kruté řece,

Faun,

v kterém syrinx žije...

Podivná polonéza...

Máš nervy ze železa.

Jsi plná poezie

která by zaznít měla

kdykoli. Neb a sice:

když žiješ

tak jsi skvělá

když spíš

tak ještě více

...