Vasudev

Vasudev

(1)

Volal mi Vasudev. Zněl zjihle a potěšeně, popovídali jsme o práci, o životě, o jeho dětech a mojí ex. Švagr jeho syna se prý oženil se Slovenkou a Vasu možná pojede do Bratislavy.

Na tom telefonátu bylo zajímavé odkud a kam mi volal, ze Států do Indie, do Gujarátu. Vasudev je totiž Ind. Z Gujarátu. Emigroval v pětačtyřiceti a já jsem právě teď v Gujarátu pracovně.

Vasu je mužíček s pronikavým nakřáplým hlasem, pusou jak rozšláplý pomeranč, vzdáleně jako indická karikatura Poirota Davida Sucheta. Pochází ze staré právnické rodiny, brahmánské právnické rodiny. Dědeček a všichni jeho bratři byli právníci, otec a všichni jeho bratři byli právníci, všichni Vasudevovi bratři jsou právníci, ale Vasu je chemický inženýr. On se totiž trochu nepovedl, Čochtan by možná řekl, že je degere, ale zas tak špatně na tom Vasu není, jen je prostě jednodušší. A rodina usoudila, že na právníka se sice nehodí, ale u technika to vadit nebude, tak ho poslali na chemii. Inu, právníci.

Jak mu šlo učení se mi Vasu nikdy nepochlubil, ale asi se rodina brzy poučila a zorientovala, protože krátce po škole mu pomohla k šikovnému místu bezpečnostního referenta v jedné indické státní rafinérii. A hned potom k půvabné inteligentní nevěstě, poznal jsem jí o pětadvacet let později a stále byla velmi šarmantní. Spolu si pořídili děti, jako ukáznění indičtí středostavovští rodiče jen dvě, paní svými geny dorovnala, co u Vasudeva chybělo, a protože se domnívala, že Indie nenabízí talentovaným dětem tu nejlepší představitelnou budoucnost, emigrovali do Spojených Států Amerických.

Bylo to trochu jako emigrovat z Československa v srpnu 1998, v dnešní Indii je příležitostí dost a dost, než stalo se.

Začátky byly těžké, ale Vasudev je skromný a pracovitý, postupně se uchytili a zařídili dětem ty správné školy, kvůli tomu tam ostatně byli. Vasu mi vyprávěl, jak chodil pěšky, ve Státech pěšky, z jedné práce do druhé, a jak mu při špatném počasí lidi sami od sebe zastavovali, až měl skupinku stálých převozníků. Vždycky při tom dodával něco o lidské dobrotě a boží přízni. Protože všechna zaměstnání, která v tom období získal, byla spíš o jednoduché manuální činnosti, nestihlo se projevit jeho určité omezení, prostě nikomu nevadilo, že na právníka by nebyl. Až potom našel místo u společnosti, pro kterou pracuju i já.

(2)

Potkali a poznali jsme se v Africe u Arabů, firma tam najížděla velký petrochemický provoz, nás náhoda dala dohromady na trvalou noční směnu. Osm měsíců jsme spolu trávili noci, já měl na starosti první tři provozy, Vasu další tři. Zezačátku jsem za něho byl rád, ke konci už jsem chvílemi neměl daleko k vasuvraždě, ale přežili jsme oba a vlastně to nebyl špatný parťák.

Když jsme dorazili, byl závod ve stavu typickém pro náběhy v zemích blíž k rovníku. Najížděli jsme bez izolací, bez komunikací, bez kompletního vystrojení instrumentací, všude byly výkopy, Ferdové mravencové lezli po potrubí a svářeli, montovali, izolovali. Český bezpečák by zešedivěl do pěti minut. Vasu byl sice jen bývalý indický, ale ošíval se také. Z různých stran naváděl rozhovor k riziku, které podstupujeme, co na to naše firma, jak co a komu nahlásit, jaká udělat opatření. Až jsem to nevydržel a vysvětlil mu, že by od něho nebylo moudré si oficiálně stěžovat a odmítat v daných podmínkách pracovat, ale že může onemocnět. To se lidem v arabských zemích stává a nikdo mu nebude nic vyčítat a dělat si u něho černý puntík. Zbytek směny mlčel a přemýšlel. Druhý den mi svým křaplákem poděkoval a víc už o bezpečnosti nemluvil.

Další podobnou přednášku jsem mu udělal, když se v něm probudily návyky indického byrokrata. Kdo někdy zažil, jak se k sobě navzájem chovají Indové, zejména ti s razítkem k těm bez něj, asi tuší, co myslím. Vasu odbýval otázky místních tím, že má svou práci a nemá na ně čas, peskoval je za nepořádek a posedávání polehávání, nutil je ověřovat údaje, vše dost razantně svým výrazným hlasem. Arabové na tohle zvyklí nejsou, islámský a zejména arabský svět má jiná pravidla, a hlavně, nebyli jsme doma. A co víc, kazil pověst i mně, patřili jsme v jejich očích k sobě. Vysvětlil jsem Vasudevovi, že oni se bez něho obejdou, ale on je bude celou dobu potřebovat, že my jsme minorita a je na nás se přizpůsobit a že jestli to on nedokáže, přestanu s ním chodit ve dvojici, abych se vyhnul následkům. Zase zbytek směny mlčel a přemýšlel. Poděkoval i tentokrát, sice ne hned další den, asi bylo těžší odpřemýšlet razítkovou minulost, ale poděkoval. A změnil se.

(3)

Nejsem dobrák od kosti, po pár týdnech jsem měl nutkání, kterému jsem nakonec neodolal. Vytipoval jsem si Dona Dabanovitche, Kanaďana chorvatského původu, sedmdesátníka impozantních rozměrů, jako příhodného partnera, který věc zvládne i bez přípravy, a když jsme odpoledne s Vasudevem přijeli převzít směnu, vzal jsem ho hned k Donovi. „Done, myslím, že bychom měli Vasudevovi pomoct a zachránit ho, dokud je čas. On se odstěhoval do Spojených Států a neví, že tam drží Indians – anglicky stejně Indové jako Indiáni – v rezervacích. Měl by se vrátit do Indie nebo aspoň opustit Státy a odejít třeba k vám do Kanady, než si ho všimnou a zavřou i jeho!“ Don nezklamal, podíval se na překvapeně a nedůvěřivě pomrkávajícího Vasudeva – „To je pravda, drží je tam, ale oni se v nich nemají špatně. Vláda jim zajišťuje potraviny, oblečení, školy zadarmo, někde provozují herny, jen jim kontrolují přístup k alkoholu. To není zlé.“ Vasudev se začal tvářit téměř vyděšeně. „Nemusíš se bát Vasu, vládou zaručená životní úroveň, to opravdu není zlé.“ – dodal Don. „No já nevím, on Vasudev přišel do svobodné země za svobodou, tak aby o ní nakonec nepřišel.“ Vasu mlčel. A zamyšleně odešel převzít deník. Don mi potichu s pobaveným úsměvem řekl, že u nich v Kanadě mají rezervace taky a že bych tohle Vasudevovi neměl dělat. „Vždyť viš...“

Většinu směny Vasudev strávil se sluchátky na uších, snažil se prodrat přes špatný arabský internet na skype a když na něm chvílemi byl, někomu něco ustaraným hlasem vysvětloval v gujarátí. Od příštího rána se mnou asi týden nemluvil, tvářil se dotčeně a teprve po několika měsících mi oznámil, že si to prověřil a že v rezervacích jsou jen Native Americans.

Další půvabné scénky už zařizoval Vasudev sám. Moje oblíbená byla čajová. To si nejdřív objednal čaj a hned po dodávce chtěl blek pejpr. Na tom se téměř vždy obsluha zasekla, než jí došlo, že nikoli černý papír ale pepř je žádán, a vyvedená z míry neobvyklým požadavkem ho odněkud přinesla. A když si Vasu následně důkladně opepřil čaj, byl vyděšený pohled obsluhy poměrně slušnou kompenzací za jinak bídnou snídani.

Nebo jedna taková, když za ním přijela manželka. Všichni jsme si do hotelu nosili jídlo zvenku, i když se to nesmělo. Já jsem si dokonce vařil, ale dělali jsme to rozumně, nenápadně, přiměřeně situaci. Ne tak Vasu. Zadrželi ho v recepci a on pak telefonem svolával kolegy jednoho po druhém, až jsme okolo něho stáli v hloučku, na recepčním pultě dvě jeho průsvitné plastové tašky plné jídla, vedle Vasudeva manželka se skrývaným, ale zřetelným rozladěním ve tváři, Vasudev nešťastný, že nedokáže obhájit svou pozici zajišťovatele rodinného štěstí, ublíženě krákoral, že jestli mu nedovolí si to vzít dovnitř, tak mu musí zajistit jídlo podle jeho potřeb a chuti, a my rozpačitě koukali, až jsem ty jeho dva ranečky vzal a po schodech odnesl dovnitř.

(4)

Také mne po několika tisících kilometrů naježděných po Indii bavilo Vasudevovo rozhořčené kritizování provozu v Egyptě, asi už byl za Američana, a jeho neustálé radění našim řidičům. Naučil jsem se za ta léta po světě, že nemá cenu se snažit cokoli změnit, a mlčím. Sice jsem se nenaučil nebát, ale mlčím.

V tomhle ostatně nebyl Vasu jediný, kdo mne pobavil. Když kolega Osaze, statný černoch z Nigérie s americkým pasem, okomentoval řidičský styl v místě obvyklý, že co asi tak můžeme chtít od lidí, kteří včera slezli z velbloudů, jen jsem zamrkal a odešel se vysmát na záchod. Do oddělení pro bílé.

Zajímavé byly i některé naše rozhovory. Třeba takový jeden nekonečný o vztazích mezi lidmi v páru a v rodině vůbec. Ne že bych je vyhledával, obvykle se jim vyhýbám, je to ošemetná záležitost takhle mezi zástupci dvou odlišných kultur, ale Vasudev mě sám po několika úvodních mapovacích otázkách začal přesvědčovat, že bych si jako odpovědný a poctivý muž měl svou přítelkyni vzít za manželku a mít děti, rodinu a tak vůbec. Protože o ní ale vytrvale mluvil jako o mé manželce, neměl nejspíš jak jinak ošetřit fakt, že spolu žijeme, bylo jeho naléhání, abych se oženil se svou manželkou docela roztomilé.

Odtud jsme snadno navázali a důkladně probrali dohodnuté svatby, rozvody, rozchody, sex před svatbou, homosexualitu, parterství lidí stejného pohlaví a podobně. Vyrostl jinde a deset let ve Státech ho nijak nepoznamenalo. Jak byl v technických a organizačních otázkách vcelku povolný a otevřený názorům ostatních, v těchto věcech byl naprosto neústupný a bylo na něm vidět, že se cítí mít morálně navrch. Musím ale poctivě dodat, že když jsem pak měl problémy, měnil si směny a létal domů zachraňovat, tvářil se ustaraně a držel mi palce.

Nikdo není dokonalý ani nedokonalý jen a pouze roztomilým způsobem, i Vasu má vlastnosti a projevy, které dokáží rozložit integritu vaší osobnosti. Zvlášť když na to má čas. Dokázal mne po nějaké době dostávat do nepříčetnosti tím, jak prděl, mlaskal, srkal, krkal, všechno mi nabízel k ochutnání, samozřejmě, že mi ten kousek podával vlastní rukou, a zásadně se snažil jíst společensky ve stejný čas jako já. Odešel jsem třeba úmyslně na obhlídku přesně ve chvíli, kdy si donesl teplou polévku. Za hodinu, když jsem se vrátil, jsem ho našel, jak sedí nad vychladlou miskou, čeká na mne, a mohl jsem si užít půl hodiny indického stravovacího koncertu s dokonale zvládnutým závěrečným krknutím.

(5)

Za svůj život si Vasu, přeci jen nebyl na toho právníka, vyvinul docela účinnou strategii, jak se se svým handicapem vypořádat. Buď se zavěsí na nějakou dobrou duši nebo neustále šmejdí a každého se vyptává. Tak nastřádá zásobu odpovědí a komentářů a ty pak na oplátku vykládá všem, kdo do sbírky přispěli. I to bylo někdy na zabití. Častěji naštěstí k úsměvu, ale ke konci pobytu měl párkrát Vasu namále.

Konec pobytu! Když se začal už zřetelně blížit, byl najednou Vasu zase zamyšlený a viditelně nesvůj. Až se mě tak zvláštně šroubovaně zeptal, jestli budu cestou domů přiznávat peníze. Dostávali jsme od zákazníka diety v egyptských librách, nevím, že by je někdo dokázal utratit, a všichni jsme si je měnili na nějakou pro nás přijatelnou měnu. Já na obrázky královny Elišky, protože ty dělají nejmenší paklík. Řekl jsem Vasudevovi, že si je prostě dám do kapsy a pojedu. Že mi moje vláda nijak při vydělávání těch peněz nepomáhala, tak nevím, proč bych se s ní měl dělit. Vykulil oči a víc se neptal. Protože ale formulace jeho otázky byla podivná, nechal jsem si, abych Vasudeva nenastrčil do nějakého opravdového průšvihu, vysvětlit americkou situaci od mladého amerického kolegy. „Oh, that’s Vasu!“ – ano, mají limit, všichni ho při návratu z tohoto projektu překročí a měli by peníze navíc přihlásit ke zdanění, ale nikdo to přeci nebude dělat. Ještě jsem Vasudevovi po tomhle vysvětlení připomínal, ať není ťunťa a jen si svoje dolárky rozdělí do dvou tří hromádek, má-li pocit, že jedna je moc velká. Udělal s lehce uraženým výrazem hlavou tu indickou osmičku a víc se se mnou o dietách nebavil.

Po Egyptu už jsme se na stejné akci nepotkali. Několikrát jsem ještě Vasudeva viděl na rozpisu, párkrát z toho se sešel s Donem Dabanovitchem, ale pak přišla finanční krize. Američani nejsou nijak sentimentální, ani si nemyslí, že kdo nemá na právníka může ještě vždycky být dobrým technikem, tak Vasu přišel o práci. Sorry, you are fired. Občas napíše, ptá se na zdraví, rodinu, mojí bývalou a na práci. Tentokrát i zavolal.

Ani nevím, proč jsem o něm psal. Nevím, jestli ho mám nebo nemám rád. Nejspíš ho jen dobře znám. Znám zemi, odkud pochází, byl jsem v té, kde je teď. A taky jsem už byl bez práce. Asi jsem o něm napsal hlavně proto, že se připomněl a že právě zase najíždím nový provoz někde jinde a nemám občas na nočních směnách moc co dělat.