Most Varolův

Čekal jsem na šesté odbytí zvonu a pak vykročil. Následující dva údery, trvající zhruba 3 vteřiny, mi bohatě stačily na to, abych vyšel zpoza rohu. Mrzl jsem za ním už dobrých deset minut. Chtěl jsem přijít naprosto přesně. S posledním úderem, tak jako chodíval Mefisto.

Nebyl si jistej, jestli to někde čet, nebo si to vymyslel, jako 90% svýho života.

Stihl jsem to akorát. Na námětí byly mraky lidí a dětí. Všichni se točili okolo dřevěných stánků, plných ještě dřevěnějších cetek a pardubického perníku.

Nejrači by je všechny napustil sedativy.

Nikde jsem ji neviděl. Jako bych to neříkal. Domluvit si schůzku na náměstí? Jediné, co mě uklidňovalo, byl fakt, že se jednalo o její nápad.

Její debilně dětinskej nápad. Svým způsobem ho iritovalo, že se s někým takovým vůbec stýká.

Navrhoval jsem, že ji vyzvednu doma. Ale to ne… Zase jde pozdě. Doufám, že si alespoň vzala telefon. Strčil jsem ruku do kapsy něčeho mezi bundou a kabátem.

Miloval věci, co nebyly ani jedno, ani druhý.

Nahmatal jsem telefon a začal hledat v kontaktech. Její číslo, označené žlutou hvězdičkou, bylo hned na začátku seznamu, ač tam dle počátečních písmen nemělo co dělat. Vytočil jsem ji.

Vytáčela ho.

Chvíli jsem poslouchal neurčité hučení, cvakání a pípání. Pak se ozvala. „Ahojda,

Za to by ji vždycky nejrači zabil.

copak potřebuješ? Už se těším na zítra.“

Diář. K narozeninám jí koupil diář.

„Myslíš na dnešek? Respektive na onu vzácnou chvíli před dvěma minutami, kdy jsme se měli potkat na náměstí?“

Úplně blbá. Ten diář si měl rači nechat pro sebe. Měl je rád. Zvlášť ty cizí. Řikaly o lidech víc, než většina jinejch věcí.

„Ježiši, on už je vlastně čtvrtek. To víš, jak nemám tréninky, tak se nějak ztrácím. Hele tak nevyrazíme zítra? V pátek to bude ještě lepší, budu tam smět být déle.“

Jakoby si myslela, že na ní má neustále čas. Že se celý jeho svět točí jen kolem ní.

„No dobře, hele ještě se musím kouknout do diáře. Pošlu ti esemesku. Zatím se měj.“

Věděl, že v diáři nic nemá.

Strčil jsem mobil zpátky do kapsy. Co teď? Do antikvariátu ve čtvrtek chodí „nové“ věci, ale to bych musel projít přes celé náměstí. Přes spoustu lidí. Stavím se tam zítra.

Až přijde domů, napíše si to do diáře.

Šel jsem z náměstí směrem k zastávce. Autobus jel až za tři minuty. Rozhodl jsem se pustit si empétrojku. Jen jsem se klasicky nemohl rozhodnout, co vybrat. Bůh žehnej

Věděl, že neexistuje.

náhodnému přehrávání. Cestu autobusem si nějak extra nevybavuji. Vím jen, že mi byla o něco menší zima na nohy. Než jsem dojel domů, odehrálo mi téměř celé album Fixy.

Blbej mainstreamovej brak. Až bude mít čas, tak to smaže.

Hned za dveřmi jsem se zul a hodil kabát/bundu

To už snad vysvětloval, ne?

přes věšák. Šel jsem rovnou do pokoje. Popravdě řečeno, v našem bytě nebylo moc míst, kam jinam jít. Připadal jsem si jak čaj po druhém nálevu a tak jsem se rovnou svalil do postele.

Čaj po druhém nálevu? To jako vážně? Chce ze sebe dělat nějakýho pseudobásníka nebo mu jen jeblo?

Chvíli jsem se jen tak válel a pak jsem si do diáře poznamenal, že zítra se mám zastavit v antikvariátu. Z nočního stolu jsem si vzal knížku. Svou oblíbenou učebnici biologie.

Nesnášel přírodovědné obory.

Nejraději mám kapitolu „7.6 Kontrolní a řídicí systémy lidského organismu“, konkrétně samotnou nervovou soustavu. Fascinuje mě Varolův most a střední mozek.

Lže.

Jsou to taková sítka podnětů. Tam se rozhoduje, zda si něco uvědomíme, nebo to zpracuje prodloužená mícha a my ten vzruch ani nepostřehneme.

Kecy v kleci. Tralala a další citoslovce.

Všude se píše, že myšlení, jakožto součást vyšší nervové činnosti, probíhá v mozkové kůře. Jenže co když je to věc i jiných orgánů? Co když myšlenka nevzniká v mozkové kůře, ale někde úplně jinde? Co když je i tady nějaký filtr a spoustu svých myšlenek si vůbec neuvědomíme?

Zase přemejšlel nad blbostma. Kdyby alespoň pustil televizi, aby na to přemejšlení neměl klid.

Zdálo se mi, že se občas slyším říkat věci, které rozhodně nejsou z mojí hlavy. Jenže odkud jsou? Vymýšlí si je sama pusa jen proto, aby nebylo ticho? Někdo mi komentuje život. Jenže já to nejsem. Pokud ano, tak to dělám ve třetí osobě, což trochu zavání schizofrenií.

Ono komentovat si život v první osobě vůbec není schizofrenní, že?

Asi se mi to jen zdá. Zítra se jí na to zeptám. Položil jsem knížku zpátky a došel si do předsíně pro mobil. Napsal jsem jí esemsku, že se sejdeme v osm na zastávce. Než jsme to poslal, přepsal jsem to na sedmou.

Vážně nechápal, proč se oni dva vůbec bavěj.

Říkala sice, že v pátek tam bude moci být déle, ale takhle to ještě protáhnu. Sraz v sedm znamená, že zpoza rohu budu muset vyrazit už na páté odbití. Radši jsem si to napsal do diáře.

Toho Mefista si určitě vymyslel.

Seděl jsem na posteli a přemýšlel, o čem si s ní zítra budu povídat.

Napadalo ho jen: „…a nenapadalo ho nic, jenom ji držel a chtěl jí aspoň něco říct, její dlouhý rusý vlasy se dotkly jeho řasy, tak se nadechl a neřekl nic…“

Mohli bychom si povídat o hudbě. Třeba od Fixy. Vždyť jsem ji vlastně dneska poslouchal.

Seš si jistej?

A nebo že by ne? Co jsem vlastně dnes dělal? Po další čtvrt hodině sezení na posteli a přemýšlení o programu uplynulého dne jsem se rozhodl, že jsem byl plavat. K bazénu i zpátky jsem jel na kole, asi proto jsem tak unavený.

Fajn, škrtněte prosím veškerý předešlý text.

Hned po tom rozhodnutí mi došlo, že jsem nedal sušit plavky ani ručník.

A první cenu v soutěži Magor roku získává…

V předsíni jsem ale nemohl najít batoh. Asi jsem ho nechal v lázních. Musím si do diáře napsat, že se pro něj mám zítra zastavit.

Co na to říct…

Vrátil jsem se do pokoje a sedl si zpět na postel. V diáři jsem si všimnul, že zítra mám schůzku. A také se musím zastavit v antikvariátu. Jenže to bych ty lázně už asi nestihl.

Kdo by nechtěl mít takto nabitý program?

Tak jsem se rozhodl, že jsem dnes v lázních nebyl, tudíž si nebudu muset jet pro plavky.

Dobrá tedy, vygumujte prosím čáru, kterou jste přeškrtli velkou část předešlého textu.

Byl jsem doma a četl jsem si. Jen si nějak nemůžu vzpomenout, o čem to bylo. Nevím proč, ale připadá mi, že to mělo ISBN 978-3717521488.

Tak to zase škrtněte. Anebo počkejte, než mu dojde, že neumí německy.