Čarodějnice

meralda: Díky za čtení mých básní. Ta prostřední strofa - mám pro její odtrženost důvody. Jednak ta báseň bude zařazena mezi další básně o mém rodném domě, rozdné vesnici a tak místní začlenění bude očekávatelné a bude dávat lepší smysl. A druhak je to tak trochu znak i jiných mých básní, že dám vedle sebe dvě kontrastující promluvy a nechávám je navzájem působit. V téhle to zřejmě nefunguje příliš samozřejmě, protože nejsi jediná, kdo u té trostřední strofy trochu ztrácí obraz. Ona tady ta moje finta s kontrastem dvou částí je vlastně použita dvakrát, respektive jsou to tři samostatné části, které na sebe působí, aniž by měly přímou logickou souvislost. Když tu báseň chceš číst odděleně, asi je potřeba trocha vůle k nadinterpretaci, což po nikom nemůžu moc chtít.

Začátek výtečný. Prostřední je pro mne výplň - může být, můžu ji uchopit, ale stejně tak dobře nemusí(m). A závěr - úžasnost - špatně se mi popisuje, co to vyvolává - něco jako lehký úsměv z té představy, úžas z toho, že to někdo může cítit/prožít stejně jako já (či já jako někdo), a pak obdiv k tomu, že umíš napsat něco milého, co dojíždí bolavě a nebo něco bolavého, co má přesto milý dojezd. *

já z celého rozumím jen tomu dětskému snu:o))) ten mi rozmotal hlavu a nechal mě vylést na poslední šprycličku... jsem tu a celý svět je můj...a možná dopadnu i za náves....

stojatý vítr znám....při pranájámě ho máte v plicích....držíte ho tam...jako splašené koně....a za chvíli se vám všechno chvěje...zachvíli máte v plicích sopku....ještě chvíli....tělem se rozlévá vulkán....ještě chvíli....a tolik tepla jste nezažili....ještě chvíli....a pak už ne....stojatý vítr je nebezpečná věc....

principelně ano, cítím text více jako jedno tělo a k interpretaci mám jedny brýle, také oslovení je cílenější z akademické obecnosti je text dotlačen do kontaktnější roviny a čtenář si začíná užívat více soukromých významových meandrů v řece řečeného.

Díky za další komentář. Myslím, že jsi vystihli hlavní původ napětí v této básni a já budu dál dumat o tom, jestli je to napětí využité, využitelné nebo nadbytečné a báseň příliš sabotující (protože určitá míra sabotáže je pozitivní). Subjektivně se mírně přikláním na tvou stranu, taky mám pocit, že se básni chybí strhující prvek. Zároveň se mu něco ve mě brání - nevím jestli cit, nebo nedostatek inspirace. Napadlo mne tohle, ale musím si to nechat uležet. Žes došel až na obzor, nepoznáš tak, že já jsem na obzoru... Já – otýpka hrabí vidlí kos a zbytkového sena, stojatému větru vzpříčená a kde se dotýkám, i slunci. Já – dětský sen: na konci žebříku odrazit ode zdi domu dopadnout až na náves.

díky, velmi zajímavé, tvá interpretace místy krásnými asociacemi "děravý stín v místech dotýkání" téměř překonává poetiku vlastního textu :-) přesto si myslím že zvláště prostřední strofa je konstruktivně nefunkční.. tvá snaha tam tlumočit v interpretaci nabízenou myšlenku není podpořena básnickou figurou, je tam pouze snaha vyprávět - schován za symboly ..slunce/rozum atd.. tedy jde o snahu o informační sdělení, které však není osedláno technicky s jakýmkoli vnitřně zfunkčňujícím prvkem.. naopak mne stále oslovuje první strofa svou univerzálností nabízím třeba stín pod svícnem a antropo-relativizací toho co je nadhled a co objektivita, (záleží na očích co sledují nikoli na souřadnicích) atp.. jistou slabinou této strofy je ale právě ona univerzalita, šla by použít kdekoli jinde.. v jiné básni.. poslední strofa je modelovou interpretací asi nejsnáze uchopována jako dospívání a prolamování se do vnějšího světa - provdpodobně nejvíc směřujícím elementem je samo uvození "dětský sen", které pak i hodně stráží a omezuje ostatní nabízející se trasy interpretačního driftu.. Také klade opět rétoricky důrez na uzavřenost poslední strofy. Osobně mi chybí v mém subjektivním čtění nejvíc větší prolnutost třech úhorů textu, něco co by ho semklo a rozoralo ony tři květnaté bonmoty do větší jednoty nerozstříhatelných klipů.. a otupilo onen symbolistní charakter zástupného převyprávění směrem k nějakému vykolejení textu, který by probmluvil nikoli zakrytou šifrou významů, ale šifroval by více jazyk sám (metašifrou).. Ale to jsem zase na své autorské pozici což mi jako kritikovi nepřísluší, znova jsem si uvědomil v čem je Písmák jedinečný a svět tištěné literatury ho nedokáže a nemůže nahradit, což dokládá takto cenný a pro studium jedinečný náhled do autorských karet v tém komentáři

Díky za komentář. Můžu nabídnout své čtení. Název čarodějnice odkazuje primárně (to by asi muselo být podpořeno okolními básněmi, aby to bylo vnímáno jako primární) k vesnické slavnosti pálení čarodejnic. Povětšinou někde za vesnicí na poli stojí vatra atd. Ale je tu i prosté slovo čarodějnice označující osoby čarující. Sleduji představu místa v čase čarodejnic, pole, obzor s vatrou a pod. Nedržím se ovšem vůbec nějak těsně, což může vést a asi taky vedlo k obtížnějšímu čtení textu (pro sebe zatím doufám že ne k objektivní nefunkčnosti). První stofa: motiv obzoru. Už jen působením názvu bych rád, aby obzor byl přijat do světa čarodejnic jako něco - vatry bývají na obzoru. Těžiště je ale zcela mimo čarodejnice, je v prosté interpretaci paradoxu poznávání toho, že sám stojím na obzoru podle toho druhého. Kdyby měl někdo bujnou představivost, tak to je vlastně taková snaha o kouzlení: poznat že jsem na obzoru je nemožné. A dělat to tímto způsobem je také nějak mylné, je v tom snaha o manipulaci. První strofa je vlastně ne jen nějaké poučení, ale výtka - když to přeženu tak obvinění z čarodějnictví (toho se ovšem nechci nějak držet, takto odděleně by to byla jistě nadinterpretace). Druhá strofa: možná ironický, podle mne spíš trochu absurdní, ale také poetický obrázek. Otýpka bývá obvykle otýpkou sena nebo něčeho takového. Otýpka hrabí vidlí kos a zbytkového sena je otýpkou nástrojů, které jaksi nic moc nenadělaly. Takovéto výjevy se obvykle odehrávají na polích. Spolu s obzorem a čarodějnicemi tedy doufám v přijetí tohoto motivu do stejné polní scenérie. taková otýpka se může nacházet na obzoru - vzhledem k tomu, že o obzoru jsme právě mluvili. Má tvar vatry. Otepí se také topilo. Obě tyto asociace jsou opět lehce nadinterpretační, ale míří pořád stejným směrem a já si od nich slibuji, že se navzájem podpoří a dodají čtenáři odvahu vydat se nabízeným směrem. Teď k samotnému obrazu. Říkal jsem, že je absurdní - představa otýpky z nářadí, vzpříčené stojatému větru - tedy něčemu, čemu se netřeba příliš vzpírat. Pravděpodobně by odolala i větru, jakoby proto byla tak rozkročená, ale teď právě když se na ni dívám, tak vítr stojí - a ona je vzpříčená stále, protože ví prd o vzpřičování se, jen si ty nástroje přirozeně sedly tak, jak je gravitace zaklesla. A kde se dotýká i slunci - taková otep pár tenkých topor se sebe dotýká sotva v pár bodech a v těch bodech na sebe také vrhá pár tekých stínů. Otep slámy by vrhala jeden velký stín. Je to přeci otep sena, něčeho podstatného, tak se to musí taky na slunci projevit. Slunce beru jako rozum, to je myslím už takový automatismus, ale netřeba to tak nutně rozklíčovat. Podstatný je ten děravý stín v místech dotýkání. Dotek je částečně antropomorfismus, dotýkání máme spojené s čověkema s blízkostí, setkáním, dotknout se něčeho znamená setkat se s pravdou. Kde se hrabě vidle kosy dotýkají pravdy(sebe), vzpírají se slunci, poznání, rozumu, přistihujícímu pohledu. Je to ovšem dotek tak trochu komický vzhledem k tomu, o jakou hromadu se jedná. Osobně v tom vidím zjevení komičnosti a patosu lidství - což je samozřejmě můj autorský narcistní pohled - ale básník se musí dívat pozitivně. Když odstoupím,, vodím tedy dva lidi na obzoru jak se snaží porozumět sobě skrze druhého a také na obzoru, nebo někde pod ním na poli, to už je na každém, takovouto komicko/tragickou otep z nářadí. A také vím, že jsou čarodějnice, někde už to hoří, nebo má hořet ta otep, nebo má hořet ten, kdo je na obzoru, nebo se to jen tam někde odehrává a ty dvě strofy jsou toho diváky. A přichází poslední strofa: Motiv dětského snu o překonání hranic. Překonání tím, že přibližení se nebi (vertikála) nechám pádem převést do posunu v prostoru (horizontála). Pád a emancipace v jednom. Dobrodružství výšky spojené s bolestí, ale také hrdostí samostatnosti - náves to je něco, tam je společný prostor všech lidí, tam se to odehrává. Vidím v tom paralelu k předchozímu na několika opět nadinterpretačních frontách. Překonání hranice versus poměřování sebe sama skrze hranici(obzor) z první strofy. Další rovina je opět ta polní: vesnice zapadá do schématu čarodějnic v poli tím, že vesnice je v poli. Pole bez vesnice není. A lidé co pálí čarodejnice a pracují s nářadím na poli, přišli z této vesnice. Tím se vesnice otevírá zpětným pohledům na onu otep, která je v podstatě malou alegorií smyslu života, ale také pohledu na sebehledání venku, mimo vesnici, na obzorech. Všechyn tyto pohledy z jednoho místa na druhé a na třetí se místí a je těžké vybrat si ten správný. Každý nabízí určitou životní filosofii, životní úkol, ale zároveň určitý paradox, který jej zpochybňuje. - Dosáhnout dětského snu obětováním vertikály, stát se realistou. - Sebeurčovat se mimo vesnici v klamném světě mne a někoho druhého, který bude vždy na obzoru aniž by to co říkalo o tom, kde se nacházím já. Partnerský život stranící se světa. - Pracovat, i když není moc co z toho, jen práce sama a jakási stabilita, která je stabilní jen pro sebe a v sobě, aniž by vycházela z opravdu těsného spojení s okolním světem. Přivlastnit si svět i za cenu tuposti a prázdnoty. - To vše, jak si to představuju já, dynamizuje obřad čarodejnic, kde se všechny tyto světy protínají. Lidé jdou z vesnice na obzory a zapalují tam otepi. Tolik asi k tomu, jak jsem to psal. těžko se mi posuzuje, jestli je možné to takto i přečíst. Budu se tomu každopádně pokoušet pomoci okolními básněmi ve sbírce.

první dva řádky jsou pro mne skvělé, pak už jen dumám co bych napsal jak jinak.. Otýpka hrabí vidlí kos to zdá se mi až zbytečně nakombinovaná venkovská veteš, tak na sílu, že už mi nepřijde ani ironická (spíš konstruktivně metaironická, tam kde už vlastně o ironii ani nejde).. pak spojení s paprskem slunci tvoří uzavřenou obruč druhé strofy jež míjí mne.. závěr je dobrý (akce vzestupu a pádu versus soukromé a veřejné, přesto opět tak do sebe uzavřený a nepronikající kruh do první a druhé strofy, že nakonec držím v ruce tři kamínky samostatné, bohužel ani spona názvu čarodějného mi nepomáhá.. v textu opět napětí nutící k interpretacim jež ale ( v mém čtení) nedoléhá a nenachází naplnění.. proto se trochu flustrován obracím.. mé gusto by bylo více tlačit na mystičnost a uvolnit onen vyšší přísný kánon za textem jež slibuje čtenáři význam.... nic čtenáři neslibovat a nabídnou mu pouze místo a čas.. (ale to už jsou mé vrtochy co sem nepatří). rád jsem četl pěkné léto přeji! L

ano*

atmosféruvyvolávající. A to je dobře/(ré).

asi jsem špatně vybral autory, to bych se mohl plácnout přes prsty, pokud mají implikovat ruralistickou naivitu. - a ta parafráze je nevýstižná, posouvá mé čtení do jiného úhlu, to jsem tě zmátl. - ne, to ne. naivitu bych u tebe ani nehledal. - s tím patosem si rozumíme. - a jsou tam zase ty rurální rekvizity. - posun v rejstřících, jak je uvádíš, jsem nezaznamenal; v téhle intenci vytvářet odstup, nějak zpracovat onen metafyzický náboj, je pro mě asi zakopán pes. - asi by to na mě bylo moc kombinování a přemýšlení, jak co bylo myšleno, kde je jaká distance. - představ si třeba to, že jsem se na báseň podíval od země, od kořenů. - a takhle se mi vyjevila. - pokud sis v ní chtěl s něčím pohrávat, dopadlo to spíš mdle. - to je prostě riziko, vezmeš nějakou skořápku a uvnitř té skořápky chceš být akrobatem, nebo aspoň žonglérem. - myslím, že je to ten rozměr, který mě neoslovil. :) - zároveň nemohu popřít, že to je i metoda, kterou lze uplatnit. - metodu bych nediskvalifikoval. - přidal bych na intenzitě. a trošku pochroumal tu skořápku a rekvizity. ono zase nejde to tak úplně pitvat. je to miniatura a měla by patřit do spolku k dalším básním, jak si sám uvědomuješ. takhle je chuděra na ráně a nepatří jí to.

"Miluji všechny věci a jak je tu krásně" - to se asi trochu míjíme interpretací, tedy dost podstatně. Budu přemýšlet, do jaké míry je to má chyba (textu). Čekal bych spíš výtku k přílišné patetičnosti, překombinovanosti, než k ruralistické naivitě. Metafizika v první, popisnost v druhé, tajemně unikavý závěr. V mém čtení by to bylo spíš metafyzika, ironická metafyzika, patetická metafyzika. Doufám, že bude házet jiné světlo v okolí ostatních okolo rodného domu. Ty si tedy čtenáři taky pletou s idilickou venkovskou poetikou i když jsou myšlené opačně. Minutí se s pozorným čtenářem jako jsi ty mne trochu znervózňuje.

tak ještě "stojatému větru vzpříčená" to se tak nějak tváří, trochu nakamuflovaně, trochu by tam něco mohlo být, ale to "zbytkové seno" předtím, to tedy vyblokovalo moji pozornost. řeněme, že náladu se vyvolat podařilo, jemnost tomu nechybí, je to něčím citlivé, to ano, asi bych neměl být jednostranný, takový Jan Čarek, Petr Křivka, tenhle dětský svět, "miluji všechny věci a jak je tu krásně". ale stejně odvárek.

nic zvláštního mě tady nechytlo, obávám se. - běžná venkovská popisnost ve druhé strofě, nijaká metafyzika v první, a ten závěr, který se chtěl odrazit a letět na něčem tajemně unikavém, spíš spadl bez fanfár. - tohle už mi přijde tolikrát přemleté, že i kdybys to měl pěkně prožité, zůstane to trčet v těch donekonečna přestavovaných kulisách, symbolických náznacích. - napadá mě, jako potřetí vylouhovaný čaj. - odstup by se hodil. - možná kdybych zatnul zuby, něco bych z toho vycedil. ale raději ne. - na druhou stranu, vytříbenost výrazu tomu nechybí, ani struktura, báseň přeci jen svým zpracováním zaujme. - ale potom přijdou ty další asociace a já vidím, že knot zhasl na půli cesty k rozbušce.- solidně nainstalované, ale nazajiskřilo. - asi tak.

pěkný, potěšilo mne

***

*

Tvá poznámka o stojatém větru je v pořádku, aby měla kritickou váhu, chtělo by to asi trochu rozebrat, ale ty se žádné obecné platnosti nedovoláváš, takže to nechávám jako plnoprávný čtenářský dojem. Co se týče práce s interpunkcí - není to má improvizační obhajoba, ale dlouholetý standard. Takhle prostě už snad sto let mnoho básníků s interpunkcí pracuje. Samozřejmě jde o to, jak to kdo použije. Z toho pohledu vidím jako potencionálně spornou tu tečku na konci, nicméně si za ní stojím. Tebou uvedený příklad je dost výrazný (vypadá to spíš blbě), chtělo by to ale vidět v reálu. Každý prvek se dá použít dobře a špatně.

Zdenda: V poezii se s interpunkcí pracuje jinak, než v próze. Může být dodržena podle pravidel, může být vynechána, ale může taky být něco mezi tím. Je to z toho důvodu, že interpunkce dotváří rytmus a konkuruje tím rytmu udávanému dělením veršů. To někdy múže vadit: za některým veršem chceme rychlý plynulý přechod do dalšího, jinde chceme pozastavení. V mém případě čárka před "a kde" by zpomalila ratmus, vytvořila by zámlku a dala tak přílišný důraz na "a", které bych chtěl číst spíš bezvýrazně. Podobně výčet "hrabí vidlí kos" by měl být očárkovaný, ale já chtěl aby ta slova splývala. A poslední je tečka na konci. Tady je otázka, jestli to čtenáře nebude mást, přecijen sebrat tečku je něco jiného než čárku, zvlᚍ když jinde tečky dělám. Nicméně toho prácvě se snažím využít. Slibuji si od toho lepší navození dojmu snového zadání, proto jsem taky vypustil "a" před "dopadnout až na náves", proto je to formulované infinitivně. Co se stojatého větru týče, to nechám na názoru každého.

ano, většinou nedozdaný ..

Oslovilo me to netradicnim jazykem, prekvapivymi obraty v jinak tradicnim, bukolickem nametu. Velmi zajimave, predevsim po druhem precteni. Navic kompaktni, hutne. Tip.

*