PŘERUŠENÝ SEN

Byli jsme na táboře. Pro Jendu si tam rodiče přijeli novým autem. Teréňákem. ,,Tak tady ho máte. To bude koukat na takové fáro, hm. Tedy, jestli si vůbec všimne."  Byla jsem zvědavá, jak se s nimi Jenda po týdnu přivítá. Málokdy jsem je viděla všechny tři pohromadě. 

,,A to jste koupili na příspěvek na invaliditu?"  zeptala jsem se dost naivně. Přeci je jasné, že jo. Kde jinde by na to vzali těch půl mega.

Manžel právě vstával a neopatrně do mě šťouchl. To mě probralo ze sna. Při pomyšlení na Jendu v novém terénním autě, kterého i na nové boty musíme nějakou dobu ,,zvykat", než se s nimi ztotožní, přelétl mi po tváři nablblý úsměv.

A příspěvek na zakoupení motorového vozidla pro invalidy půl mega-to mě pobavilo. Zvláště v situaci, kdy po různých změnách v sociální sféře, nedostaneme žádný, jelikož Jenda, náš syn a jemu podobní, mají ruce, nohy, hlavu...To, že si hlavně ta hlava dělá, co chce, nikoho nezajímá.

Přála bych některým jedincům,kteří mají toto na svědomí, zažít některé naše cesty autobusem s takovými človíčky. Občas trnu, jestli nás řidič autobusu vyhodí, třeba pro nadměrný hluk, či jestli to pro něj a pro ostatní cestující bude ještě akceptovatelné. Nemluvě o tom, že i když máme s sebou třeba jen tři klienty, přesto míst k sedění, zabereme víc. Prázdná místa zavalíme bundami a batohy a doufáme, že ten, kdo si tam bude chtít sednout, bude vstřícný našemu přání:  ,,Prosím vás, raději si sem nesedejte, ono ,,ho" nejde udržet, aby nesahal po lidech okolo, kam jeho dlouhé ruce dosáhnou."

Znova jsem se zavrtala do peřin a doufala, že se dozvím, jak návrat z tábora pokračoval. Ale bohužel, přeci jen to nebyl přetržený film, ale opravdický sen. A navíc nálada z posledních myšlenek o sociálním systému, mě úplně probrala.

Tak jsem také vstala a udělala si kafe. Pořádné, silné.