Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNový začátek
Autor
Lucida
Seděla na parapetu v podkroví svého starého domu. Z okna byl vidět kus zahrady a les. Na zahradě stály dva stromy s oranžovými a červenými listy. To vše v podzimním podvečeru vypadalo jako z pohádky.
Podívala se na malý modrý deníček ve svých rukou. Jeho desky pokrývala vrstva prachu. Našla ho, když vyklízela půdu. Nikdo sem už roky nechodil. Nevzpomínala si, že by sem šel někdo jiný kromě ní. Málokdo se dostal po schodech, střeše a pak oknem sem.
Jak našla tohle místo, si pamatovala naprosto přesně. Rodiče byli pryč, dům byl prázdný. Nebyla úplně maličká, a oni nejeli nikam daleko, takže se nemohlo nic stát. Prohlížela si dům, hledala místo, kde by si mohla nerušeně snít a pak našla tohle podkroví, dokonalé pro každou věc, která jí napadla.
Po nějakém čase se tady zabydlela, přinesla si sem vše, co mělo být skryto před zvědavýma očima jejích přátel. Půda nebyla moc velká, ale měla dvě okna, jedno na stranu, kde vedla silnice a kde parkovalo jejich auto, a druhé vedlo do zahrady. Občas tu bývala trochu zima, ale nebylo to nic, co by se nedalo spravit dekou a párem teplých ponožek.
Když si poprvé začala psát deník, psala ho tady a přestože bylo málo pravděpodobné, že by se sem někdo mohl dostat, schovávala ho do úložného prostoru pod parapetem u okna do zahrady. Malém by na něj zapomněla, nebýt toho stěhování.
Jeden známý jejím rodičům nabídl pěkný byt v centru Londýna za slušnou cenu a rodiče se shodli na tom, že by to pro ni byl dobrý začátek jejího osobního života. Souhlasila, ale odcházet z domova se jí moc nechtělo, žila tu přece celý svůj život, nemohla to tu jen tak opustit.
Deníček vypadal pořád ještě v dobrém stavu. Nevěděla, kdy přesně ho začala psát, ale mohlo to být tak v době, když jí bylo sedm. Sfoukla z něj prach a otevřela ho na první straně. Pomáhal jí oživit staré, zapomenuté a někdy neúplné vzpomínky.
Vzpomínala na to, jak jí rodiče koupily houpačku a jak z ní poprvé spadla a rozbila si koleno. Na to, jakou měla radost, když jí rodiče dovolili postarat se o malé koťátko, které se už týden potulovalo v jejich ulici a vypadalo velmi vyhladověle. Jak pomalu pročítala zápisky, došla až na stránku s velkým modrým nápisem: "Nový sousedé." Nebylo to nic nového, celý deník měl kapitoly a všechny nápisy byly modré, avšak i přesto tenhle znamenal něco víc, víc než si v té době mohla vůbec představit. Zaklapla deník a rozhlédla se po podkroví.
Už tu nic nezbylo, byla to tu jen zkontrolovat. Když našla deník a začetla se do něj muselo uplynout hodně času, protože ubylo světla a začalo být, dokonce i vevnitř, trochu chladno. Podívala se na hodinky. Ukazovaly, že je sedm minut po čtvrté hodině odpoledne.
"Sbohem," zašeptala, utřela si slzu z tváře a vzala si deník pod ruku. Otevřela okno a vylezla na střechu. Chvíli se ještě opírala o okno a kochala se pohledem na zahradu a les, a pak vyrazila vstříc nové budoucnosti.