cestou k sobě, tedy k tobě

(babičce)


v místnosti plné křížal
      moštujeme paralýzu
           krejčovská panna
           - má matka
není připravená na nové šaty
má v sobě (zpola) leklou rybu
neustále vypráví
že mimo jiné byla taky dítě
a ruce měla samý mozol
                     od poklízení
po sedmi bratřích a sestrách
         - nejspíš zas jiné království
a v zimě na latríně jí omrzaly hýždě
mohla vzít na sebe cokoliv
ale holý zadek neuhlídala
nese si na něm otlaky
svaté trojice i kroky k domu

         z druhé strany
         - otec
    střecha nad hlavou
nemá čas truchlit
udržuje pohromadě strop
neustále mění tvar
směr je jasný
vracet se s myšlenkou, že snad
zítra se zastaví, neholený
přečká v pozadí svých očí
s pivem
o němž by mohl říct, že mu jistí záda
ale nebe táhne dál
modrá krajnost, nebo jihozápad

ulehám do rukávů
                  babiččiných košil
a tak ji vzpomínám
slova sypou se jak pozice a za každým
porcelánové panenky
usmívají se mých ix let
poslední přítomnost
             škrt a pak přemístit do krabice

ale pro srdce, říkám mu ryba
- pohybující se mezi živými věcmi
                               to není v prach