Alespoň jednu jedinou normální tramvaj pro mne!

Buď je to tím, že stárnu a jsem čím dál tím víc nesnášenlivá a naopak čím dál tím míň přizpůsobivá, a nebo se dělají čím dál tím blbější tramvaje. Jestli to takhle půjde dál, vidím to na kolečkové brusle číslo třicet osm a půl...

Tramvaj jako taková mi přijde jako velmi užitečná věc, o to nic. A řidiče tramvaje často upřímně obdivuju, já na jejich místě bych po pár jízdách po Praze byla buď hospitalizovaná, nebo ve vazbě.

Moje nechuť nepramení ani z faktu, že zatímco v noci mi pod oknem ložnice drnčí jedna tramvaj za druhou, ve dne pro změnu usínám na refýži v některém z důlků, který tam pravidelně při čekání vyhlubuji svým tělem.

Co že mi to tedy vadí? No, jak bych to řekla...

Nevím, kdo navrhoval několik posledních typů, ale řekla bych, že tramvají moc nejezdí, a nebo je to člověk, který nemá rád lidi!

Ať je to, kdo je to, chtěla bych se ho zeptat na pár věcí:

Proč jsou sedačky tak těsně za sebou? Kdybych byla hadí žena, hodím si své dlouhé nohy za krk, to ale nejsem...

Kdo vymyslel ty hladké, neodolatelně kluzké, rovné světle hnědé sedačky (dřevo - umělotina?), díky nimž jsem si (nejen)dnes v každé zatáčce sedala se svým náhodným sousedem vzájemně na klín?

 K čemu jsou uzounké ventilace téměř u stropu, při jejichž otvírání si pokaždé skřípnu prst, zlomím několik nehtů a vyhodím nejednu kloubní hlavici z důlku? Protože k větrání teda nejsou, tomu nevěřím.

Je opravdu nutné, aby mi topení při sebemenším neopatrném pohybu pálilo nohu nebo alespoň kabát?

Z kterého zlého sado – maso snu jsou ta pohyblivá poutka údajně na držení za jízdy, která se mi již několik let pokouší vytlouct zuby, popřípadě oči? Když se budu chtít sklouznout, skočím si večer na hřiště na dětskou lanovku nebo na cvičák pro hasiče, a bude to totéž, jenom s tím rozdílem, že na mě nikdo nebude padat a šlapat...

A vážně by schůdky nemohly být o něco nižší, i za cenu toho, že by jich bylo o jeden víc? Jsem zatím relativně mladá a pohyblivá, ale při nastupování mám občas pocit, že šplhám na horolezeckou stěnu, při výstupu pak asociace, že skáču z francouzského okna; obzvláště je li zastávka bez nástupního ostrůvku. Opravdu lituju staré lidi a maminky s malými dětmi, to může být zážitek...

Jsem tak cimprlich nebo to tak vnímají i jiní?

A nebo je to prostě tím, že mě v nejbližší době čeká jízda tramvají s třídou malých dětí za zábavou a uměním a vůbec, ale fakt vůbec se netěším...