Prosba tvého přítele

Je ve mně cosi zhoubného.

Snad vzpupné oči
(teprve štěněcí)
co sklonily se pokorně
až při stoprvní ráně,
dávno však před tím,
než si mě objevil,
schouleného pod schody.

Snad zoufalá mysl,
co vháněla mě
(zas a znova)
pod kola klientů
jediného dopravce,
nedávno před tím, než
naplnils misku mi
vlídnými slovy.

Snad věrné srdce,
co vskutku snažilo se
(ve dne i v noci)
poslechnout každý povel,
vyřčený či v myšlenkách,
právě od té chvíle,
kdy připnuls mi obojek
na moji šíji.

Snad raněná duše,
co zatmí mi před očima
(ráno i zvečera)
a dál jen tvůj
udivený pohled, raněná ruka
a staccato krve
odměřující mlčení.

Pak vodítka netřeba,
až po tvém boku
poběžím naposled
s bezmeznou důvěrou,



až přikážeš vyskočit
na vysoký stůl,
co nezebe jen od pohledu,
a vedle na podnose
zařinčí injekce
(protože je ve mně cosi zhoubného)

a položíš konejšivě
svou pevnou ruku
na moji mordu

prosím tě, můj Pane,

neodepínej mi obojek dříve jak               ......na zpáteční cestě.