Povídka měsíce - Květen 2012 - K vyhlášeným dílům

Není žádným tajemstvím, že několik posledních let začíná léto tak nějak už v květnu. Nejlepším přítelem písmáka najednou není nepříjemně hučící čtyřjádrový přímotop, ale sprcha, koupaliště nebo probdělá noc, v níž je život přeci jen o něco snesitelnější než v otupující výhni červnových odpolední. Tep serveru zažívá pravidelný letní útlum (připočtěme k tomu maturity, státnice a fakt, že slunce a modré nebe není nejlepším podnebím pro pěstování depkoidních textů) – což se samozřejmě odráží i v povídce měsíce. V květnovém kole se hlasující rozhodovali mezi pouhými šesti texty.  Z valné většiny povídek to navíc vypadá, že užívat si počasí odešli nejen někteří písmáčtí autoři, ale i kladné literární postavy, většinu příběhů tak okupují přinejmenším prazvláštní existence.

1.

Vítězem povídky měsíce se stal ostřílený matador, autor výborné povídkové sbírky Malý město, Bohouš Krejza. Jeho Gotham – na poměry autora relativně nezvyklý text – získal 12 bodů, o 4 body více než text druhý. Teplý lidský příběh jednoho (samozřejmě, že sparťanského) sociopata zaujal širokou škálu čtenářů. Neobešlo se to však bez počátečních obtíží. Lakrov píše: „Zezačátku to působí dost "nepublikovatelně" po obsahové stránce i po stránce použitých výrazů. Postupně ale shledávám, že se jedná o celkem výraznou "výpověď" určité skupiny lidí jedné generace.“

Postupně podobný názor vyjadřují i Tangens_Omega36, DavidPetrik, Rášek a janina6. Poslední jmenovaná oceňuje i „výbornou soudržnost“ textu a komiksovou aluzi příběhu. Fikční svět popisuje jako: „Smutný český Gotham, kde kluk nemá šanci potkat nějakého Batmana, který by ho naučil být kladným hrdinou...“

David Petrik však vidí situaci jinak: „V "echt" ceskem pribehu ze sidliste nejakeho nestastneho mesta plneho nezamestnanosti bych cekal nejaky vice mistni motiv.“ Nejvíce daný formální postup zpochybnil Fruhling (ahoj!), který píše o jeho mimoděčnosti a negativním dopadu na příběhovou gradaci. Je paradoxní, že právě aluzivní rovina, která text odlišuje od ostatních Bohoušových povídek, nezaznamenala větší ohlas, jako by byla jen „přívěškem“ k jeho typickému realismu.

Z ohlasů však vysvitla jedna zajímavá skutečnost: i čtenáři, kteří jinak oceňují spíše umírněné texty, si dokáží najít zalíbení v drsném světě sparťanských nácků. Tuhle přinejmenším neobvyklou dialektiku nevybíravě okomentoval StvN: „Celkem hezka ukazka toho, jak se lidi boji rict, ze je text nechutnej, a zbytecne, co si budeme povidat, protoze by si pak pripadali jako nejaci prizdisraci)“ a následně – obdobně jako Fruhling – zpochybnil autorskou jistotu celkového syžetu: „…chci videt nejaky triky, a ne jen prehlidku napadu.“

Jeden literární bonmot říká, že dobrá literatura rozděluje: z reakcí na Bohoušův text se však můžeme ptát: je literatura, která rozděluje, zákonitě dobrá?

2.

Na druhém místě se se ziskem 8 bodů umístil autor Zdenda, pro nějž text Veliká Magdaléna znamenal malou premiéru na písmáckém povídkovém jevišti. Text, který je spíše slovním zarámováním obrazu jednoho rána (nebo snad více rán?), vzbudil především obecnou diskuzi nad opodstatněním a formou popisů. Některé popisnost příběhu unavila, jiné naopak. StvN například píše: „Omezujes se na vycet veci, mozna to je schvalne, ale kdyz jsi to udelal vickrat, tak to nepusobi dobre.“ janina6 oponuje: „Myslím, že "výčtový" způsob popisu je schválnost, stejně jako používání různých klišé, nad kterými se místy sám docela vtipně "ušklíbneš"“.

Uživatel Zdenda text okomentoval následně: „Hloupé, odfláknuté, nezajímavé. Je tam nějaký popis nebo co a nemá to pointu.“ Což je minimálně zvláštní, protože právě nečekaná závěrečná pointa vzbudila další ohlasy. Pointu samozřejmě vyzrazovat nebudu, snad postačí milé popichnutí od Bj.: „ty jsi ale záludný vtipálek“ doplněné o: „ps: i tak tě mám ráda ;)“

Přes všechny tyto výtky byl text ceněn především z formálního hlediska a jen dva čtenáři – Fruhling a janina6 – načali možný přesah. „Nevím, jestli to autor tak zamýšlel (hádám, že ne), ale našel jsem si v tom komorním příběhu příběhy dva.“ a „Příběh je poměrně jednoduchý (i když možná jen zdánlivě, protože má v sobě náznak tajemství - snad náznak hrdinova znovuprožívání něčeho už známého, nebo uvědomění si vlastní „role“ v příběhu).“

Z dalších komentářů – Kapsa – se pak můžeme dozvědět, že za instantní kávou, kterou my, pijáci poctivé, vykořisťovanými dětmi sklízené africké kávy nesnášíme, stojí válečné utrpení milionů vojáků na frontě první světové války.

Celkově se ale ukázalo, že i takzvaná pomalá literatura vystavěná především na impresi okamžiku má na internetu šanci – i když zřejmě nikdy nebude patřit k preferovaným žánrům.  I to je ale příjemné zjištění.

3.

Třetí se umístil DavidPetrik s textem Half Dome (7 bodů). Od zápisu jednoho běžného rána se navracíme k lidem na okraji. DavidPetrik totiž předkládá příběh člověka, který si krom toluenu přičichl i k Hare Krišnovi – a mezitím jen tak mimochodem vystřídal několik různých kariér. To vzbudilo debatu, jestli je psychologie člověka určená tím, co dělá, nebo je dána něčím jiným (StvN).

Jednalo se patrně o nejsilnější devizu textu, alespoň při hlasování hrála otázka osudu zásadní roli. Například K3 vybral z celého kola pouze tuto povídku s odůvodněním, že: „Kariéra dokáže z lidí udělat karikatury až stvůry, které zapomněly na to, že skutečný život je někde jinde. To je potom opravdová ztráta identity.“ A Pomerančová: „Líbí se mi téma nastolující otázky jedinečnosti osobnosti, hledání a (ne)nalézání sebe sama, sebeobelhávání a závislostí na cizích systémech hodnot…“

Zazněla však i spousta výhrad. Stran dialogů například Jakub Němeček: „Výborně psaný až do chvíle, než začnou dialogy. Pak najednou prázdno...“

K detailům pak Skarabea: „tiež mi chýba viac detailov, momentov, ktoré by to možno celé lepšie prepojili a charakterizovali...pôsobí to na mňa pomerne schematicky takto.“

Nejradikálnější však nakonec nebyla ani Lakrov, která se za negativní kritiku dokonce omluvila (jako by to byl nějaký hřích), ale Zdenda, jenž text ohodnotil jako „Docela těžká nuda.“

Rozbíhavost komentářů svědčí především o tom, že čtenáři měli problém text uchopit jako celek, často se tak omezovali pouze na dílčí výtky – a je otázkou, jestli tento fakt nezakládá další, spíše negativní kritiku. 

Každopádně se ukazuje, že stimulující námět bez patřičného stylového podkladu k vítězství nestačí.

A další čestní zúčastnění

Pod stupni vítězů se umístil – pro čtenáře povídky měsíce dobře známý – Mezzomix. Jsem si ale jistý, že po přívalu cukrovinek, kterými nás nákrmil ve své povídce Dorty, bramborovou medaili jistě ocení. Text, který si nárokuje status podobenství však přes svou nespornou vtipnost a ostré vypointování nenašel větší odezvu. Ocenil jej především Fruhling a Big_George, ostatní odradilo přehnané „tlačení na pilu“ projevující se v nadměrném užívání kategorických přívlastků a nekonzistence stylu. Tu na několika konkrétních příkladech výstižně demonstroval Godfrey. Zcela mimo mísu se však ukázal StvN, který na text přiložil interpretační mřížku psychologického románu a zákonitě tak došel k negativnímu výsledku. Je asi škoda, že autor celkovému provedení nevěnoval větší péči – a na druhou stranu je pozitivním zjištěním, že se čtenářstvo – obdobně jako u Half Dome – nenechalo opít námětem.

Malou exkurzi do populárního světa masových vrahů nám připravil CassiusRomarius v povídce Paradox. A ačkoliv to zpočátku vypadalo na literární terno (padala dokonce jména jako Stieg Larsson), postupně převládly spíše negativní ohlasy. Kritizovalo se sklouznutí k béčku, předvídatelnost zápletky a nejisté autorské provedení. 

Stejně jako vítězný Bohouš i CassiusRomarius pracuje s určitou mírou násilí. Jestliže se však u Bohouše jedná o obraz každodenního běžného násilí, Paradox se nás snaží zavést za jeho hranice. Zatímco Bohoušovi stačí běžný, civilní jazyk, který používá i ve svých umírněnějších povídkách, CassiusRomarius musel, aby jeho text fungoval, jak má, cestu do svého zvráceného království pořádně vydláždit a pozametat. Což ovšem nedokázal, a tak povídka vyzněla jako svůj pravý opak. Na tváři Květoně Záhajského se objevil široký úsměv.

Říká se, že internet je rájem vědecko fantastických povídek. Což je eufemismus pro brak. Autor Whitesnake
se nás ale v povídce Sýkorka nad horami pokusil přesvědčit o opaku. Zřejmě se mu to i povedlo. Většina čtenářů totiž hodnotila text podobně jako Or: „Je to čtivé a překvapivě i poetické.“ Právě poetičnost a vážnost je důvod, proč milujeme sci-fi klasiky jako Solaris nebo Piknik u cesty. Kamenem úrazu se však ukázal jiný žánrový neduh a to nadměrné užívání rádoby odborných výrazů + ne až tak úplně jasné vysvětlení ústřední technologie. Whitesnake o Sýkorce mluví jako o tréninkovém hřišti pro větší sci-fi prózu. Necháme se tedy překvapit.

Jakkoliv letní měsíce znamenají úpadek publikační kvantity, tvrdé jádro přežívá i ta nejúmornější vedra. Každá ze zúčastněných povídek byla široce komentována a kritizována. Doufejme ale, že zbytek června a celý červenec proprší (přízemní mrazíky vítány), a v příštím kole si tak přečteme více než šest textů.