Žebráci

Dneska jsem šlápla na člověka. Nikdy bych nevěřila, že jsem toho schopná, ale teď už vím, že jsem. Stalo se to na Starém Městě; jestli někdo zaslechl v okolí Staroměstského náměstí šílený výkřik smrtelného úleku, tak to jsem byla, prosím pěkně, já, a z toho smrtelného úleku jsem se dosud nevzpamatovala…

Vraceli jsme se z procházky. Střídavě jsem si povídala se synem, mými psy a sama se sebou, jak už to mám tak pěkně ve zvyku, a nevšimla jsem si, že na šedém chodníku leží šedovlasý muž v šedém oblečení a ve špínou zašedlé natažené ruce drží – jak jinak, než šedou – čepici. Zkrátka a dobře, když to shrnu, tak v letním podvečeru ležel na zemi pro mne neviditelný muž, který kromě toho, že byl neviditelný, ještě navíc postrádal základní pud sebezáchovy anebo byl sťatý na kámen, jinak by přece musel cuknout, to je můj názor. Každopádně se nemůžu přimět, abych se cítila provinile, i když vím, že na lidi se nešlape a že kůň by to nikdy neudělal, jak mi vyčítavě vmetl můj syn. Hrozné.

Dobrá zpráva ale je, že pán to ve zdraví přežil, protože zraněný by jistě nemohl tak nadávat ani utíkat.

S různými typy žebráků se setkávám poměrně často, ale přiznám se, že dosud na tyto lidi nemám jasný a definitivní názor. Lítost? Soucit? Znechucení? Strach? Vztek? Já fakt nevím. Možná všechno dohromady. Ale nedávám. Jednak stejně většinou nemám co, ale především mi to přijde i hrozně ponižující. Já bych umřela, kdyby mi někdo hodil drobné. A provozovat tohle pořád? To je život na prd!

Na jedné straně se snažím chápat, že se někdo může ocitnout v zoufalé situaci. Na druhé si ale neumím představit, že bych svou vlastní případnou zlou situaci řešila žebrotou!  

Poprvé jsem viděla někoho žebrat těsně po revoluci. Nejdřív starší ženu, asi tak šedesátiletou, pečlivě nalíčenou, v červeném kabátě a s červenými nehty. Seděla na schodech do metra, před sebou měla ležet cedulku, kde stálo: mám rakovinu a pětiletou dceru, nemáme co jíst,… Vzpomínám si, že jsem byla úplně ohromená, že se nikdo z dárců nepozastavil přinejmenším nad tím, jak může mít důchodkyně pětileté dítě, a ještě víc jsem zírala, když jsem onu paní o něco později potkala v blízkém Domě potravin; na talířku i ve sklence lahůdky, v síťovce šampus…

Na náměstí Republiky jsem byla zase svědkem neuvěřitelné scénky s žebrákem v hlavní roli, které se zhostil vpravdě jako profesionál. Asi padesátiletý muž, beznohý, žalostně zkroucený na dlažbě, třesoucí se nějakou hroznou nemocí, možná i slepý, nesrozumitelně blekotající, byl hromadně obdarováván snad všemi kolemjdoucími. Skutečně ubožák. Šli kolem dva puberťáci, které nenapadlo nic lepšího, než žebráka dráždit. Vysmívali se mu, předstírali, že mu berou klobouk, poklepávali mu na rameno a měli z toho legraci. Ne však dlouho. Muž najednou vyskočil, protáhl se, a na dlouhých! zdravých! nohách! (kde je předtím měl, netuším!) se čiperně rozběhl za kluky. Nebyl ani slepý, tím méně němý – mládence spisovným jazykem sepsul, profackoval doruda, podivil se nad nedostatečnou výchovou dnešní mládeže, načež se vrátil na své pracoviště a nenuceně se zkroutil do původní polohy. Již opět neměl nohy a roztřásl se tak, že byste se nad ním dali do pláče…

Moje předposlední setkání tohoto druhu se uskutečnilo nedávno v tramvaji číslo deset, kam přistoupil mladík s malou tahací harmonikou. Hrál neuvěřitelně mizerně jakýsi ruský nápěv nebo co to bylo, a jeho stejně snědá asistentka ve značkovém oblečení poměrně agresivně obcházela cestující s kelímkem. Chtěla bych vědět, co to bylo za lidi a taky to, proč se nenaučí alespoň jednu jedinou písničku pořádně, když už teda musí hrát. Možná jsem neempatický cynik, ale nemohu si pomoci, ani jim jsem nic nedala.

Je to dobře nebo špatně?

A co vy – dáváte?