léto

hadi, bytostné já

letokruhy vyhřezly z nebe – někdo se zastavil, vzhlédl
a jeho oči zůstaly zavěšené vzhůru,
jiní šli dál
                ještě teď tu chvíli cítím
v každém kousku dřeva, země byla obloha
a obloha země

ty a já,
dva kdo viděli
a dokud nezapadly tvé oči
dokud se obzor nescvrkl
a nepropálil hluboko do země i vzhůru
jako by v nich bylo totéž
 

léto

I.

mezi prsty převracíš léto, skládáš horký vzduch
a já hnětu tíhu
čekám, že jednou povolí
vyplaví tmu z mých žeber
a  vstanu


II.

na pár dní pryč; chata, lesy, chlast
na chvíli jako bychom byly stejné, můj smích snad dokonce dorostl tvůj
také bych chtěla
jako ty
žít
       aspoň celé léto

 

křik

ne, už se necítím jako oběť, které někdo osm let drží hlavu pod vodou
a ona nemůže vidět oblohu
ten někdo je ve mně, rozeřve se v mé hlavě,
kdykoli cítím klid
hází mi pod nohy vinu
/neřekne kde ji posbíral/

nevím jak ho spoutat

 

upřímná

největší noční můry jsou ty s tebou;
jedeme tramvají a sedím ti na klíně
          a když se na tebe podívám, tvá tvář se začne měnit
jsi jediné, po čem toužím
/a nesmím/;
jen chci abys byl doma,
s manželkou, dítětem,
se vším, čemu neumíš být věrný