Písmák da sein II. (setkání)
terapeutický směr
z cizích úst slyším své vnímání světa,
poprvé dostalo název
nezapadat do škatulek
přidělené tělo, bez tance
psala o křídlech
ale co my, kterým bylo přiděleno tělo.
a nelze odmítnout
s tancem mi křídla prý rostou,
nové oblohy, uzdravení
své staré já nepoznávám,
ale jsou oči, kde jsem ho našla
podávám ruce,
byla to samota
po té noci, znovuzrozená
zpod modřin,
naražených kostí
prosvítám
nejde zavřit oči
les
když ticho zmrzlo a ze tmy nadechovaly se hlasy
některé věci byly jen
mezi mnou a lesem
po deseti letech na stejném místě
domov, loučení
Hledala jsem tě ve snu.
Kostel v Čakově, zasněžená cesta
kterou polykalo prázdno.
Okolo nic, pode mnou země a nade mnou mraky,
fenomenologická analýza, noci
Fenomenologická analýza
protiklady se přitahují,
ale bolí
neprobudím tě
bolet bolestí druhého
Když jsem ji poprvé viděla, přišla s berlemi. Obdivovala jsem ji, ale stále ne dost.
Empatie je vidět očima druhého, slyšet ušima druhého a cítit srdcem druhého.
Prý jsem empatická, říkala mi.
odštěpení, duše
Ty to dáš. dáš dohromady střípky, odpovědi. bolí mě hlava, ale přemýšlím.
Přemýšlím nad sny, nad střípky, které lze složit – a přestanou bolet.
pavilon 2
Jipka
I.
dvacet, třicet, čtyřicet. osmdesát
tiapridal a prothazin
překážka
zapomnění;
slovo, které zní tak krásně, slovo, které hledala
na dně skleniček vína,
v proudech krve stékající ze zápěstí, dopadající na podlahu
samoty, bezpředmětné
pryč
zmizel jsi.
hledala jsem v ulicích, v tramvajích, na schodech,
v záhybech pod dekou načichlou sny
bez názvu
Lykke Li.
Kouřová clona, mlha, mosty, propasti. Točím se na židli u psacího stolu. Znovu, znovu.
emilia
Emilio,
bylas to ty, kdo držel jehlu,
vstříkla do žil a do svalů jed, naději i vzpomínku
na to jak voní smrt;
popáleniny
puchýře, šest centimetrů nafouklé kůže
dělící mě a mé tělo
od mostů, od pádů
pár vteřin bolesti spojující
domy bez ohně
stála po kolena v plamenech
nepálily,
kolem sklep, slepá skvrna domu
jediné místo kde skutečně uléhá zrak
daleko, naděje?
I.
lámu se. vzdávám se a zároveň zůstávám
tady
ale ten svět není můj
města a světy
"ukaž mi všechna ta třísková města
v jiném světle
vypni ostré zářivky zaražené mezi víčky
a místo nich přišpendli lži"
domov
omrzliny, hlasy
seděla před oknem. venku sněžilo.
přimrzla znovu ke svému světu, jako tolikrát
kdy to bylo poprvé . ,
naslouchání
ráno
I.
šest hodin ráno;
se zalepenýma očima hledám okenice
da sein
v lavině posledníchněkolikalet
snažím se nahmatat svá ramena
tak dlouho se mráz zarýval, že přestal bolet,
přestalo být cokoliv cítit
pouště a jeskyně
potkala jsem
jeskyni, rostla z krápníků, vlhka a chladu
zarýval se do svalů a šlach; namrzlé kroky visely všude po stěnách
nasedla jsem na loďku a
déšť
„Dobrou, drž se. “
„Ty taky. “
My dvě se snad neumíme loučit normálně. Měly bychom říct raději „měj se“, „užij si událost XYZ“, ale ne, my zkrátka musíme říct drž se.
avalon
vidím tě znovu po letech
jezero, loďka
a mlha
--- země jablek
na cestách
Jeruzalém
I.
Sedm ráno, ulice mají ještě zalepené oči a nehřejí
pijeme kafe s kardamonem
léto
hadi, bytostné já
letokruhy vyhřezly z nebe – někdo se zastavil, vzhlédl
a jeho oči zůstaly zavěšené vzhůru,
jiní šli dál
persona, hadi
I.
v mezilesí kde jsou rozprostřené hadí kůže,
všude, kam dohlédneme, tvoří kůru stromů,
jako by protkávaly listy
touhy, byt
.
Okna utěsnily žaluzie
barvy mléka, z části průhledné, tekuté sny
„zavřu se zde a vše bude jinak“
pod světlem
provlékla bdění kávovou lžičkou; ať už tam zůstane,
když je potřeba, uvažte k sobě všechny modřiny, trousí se příliš často pod víčka
kůže má záhyby jako prostěradla, uléhají na ni
těžkými těly, převalují se a mávají opelichanýma rukama
Pavilon 28
(příjezd)
I.
opilá jízda sanitkou
výhled přes strop na noční Prahu byl krásný
koloběh
I.
neubývá mě, jsem jako sklenice
ve které v roztoku naložené oči nikdy nezhojil pláč
a dny
Kdyby...
sobectví
ulice jsou prázdné krky města
mají hlad
všichni mají hlad;
ze včerejší tmy
.
tělo pokryto modřinami ze včerejší tmy
i když by měla blednout
i když je včerejší