Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Štamprdle

20. 07. 2012
8
14
2046
Autor
Ženská

Šero se vkradlo mezi statky v polích. Cvrčci začali svůj večerní koncert. Jejich hru ale náhle přerušily šouravé kroky. Tráva na mezi zašustila, když se o ni otřely Kostkovy seprané kalhoty. Kostka se vracel domů. Hostinská je vyprovodila už před desátou a tak se hned na návsi oddělil od hrstky štamgastů a vydal se k domovu.

Chvíli se motal lipovou alejí. Na jejím konci se ve tmě rýsoval statek. Zahleděl se do jeho oken. Celé stavení teď nějak nepatřičně čnělo mezi lány. Za ním byla už léta neudržovaná zahrada. Polní cesta se pod Kostkou houpala a kameny jakoby se mu schválně pletly pod nohy. Aby tou houpání ustalo, zastavil se na chvíli a promnul si šedivé strniště na bradě.

Když na třetí pokus odemknul vrata, přivítal ho tmavý dvůr a několik myší uteklo s pištěním do děr ve chlévech. Vstoupil do světnice. Cestou zakopl o několik prázdných lahví a ty se s cinkotem kutálely do kouta. Jen těsně minul kachlová kamna a ztěžka dosedl za kuchyňský stůl.

Natáhl se pro láhev slivovice v kredenci. Kopl do sebe panáka a pomalu začal zatápět v kamnech. Podzim už byl cítit ve vzduchu a v kuchyni bylo chladno. Když se oheň rozhořel, sedl si Kostka znovu ke stolu. Znovu odšpuntoval slivovici a zmizel v něm další panák.

V domě bylo slyšet jen tikání hodin a meluzína pode dveřmi. Kostka to chvíli se shrbenými zády poslouchal. Místo televize se díval do tančících plamenů v kamnech.

Elektřinu mu odpojili už před léty. Nijak mu to nevadilo. V kredenci bylo dost svíček, vařil si na kachlových kamnech a pračku zastoupily necky a valcha.

Plameny mu přinášely vzpomínky. Objevovaly se a mizely jako ve stínovém divadle. Byla tam tvář jeho mrtvé ženy, pak syna, který už je dávno dospělý a žije s rodinou na opačném konci Čech. Naposledy se viděli před lety. Nepsali si a o telefonování nemohla být řeč. Kostka o mobilu nechtěl ani slyšet.

Všichni na mě kašlou, pomyslel si. Té mé jsem stejně nikdy nevěřil. Aspoň že už mám pokoj.

Dál otupěle zíral do ohně. Co tu taky dělat. Byl tady sám. Jednou týdně zašel do hospody na kus řeči s místními sedláky. Na statku mu ale dělaly společnost jen toulavé kočky.

Najednou ho ze snění vytrhl zvláštní pocit chladu. Jako když člověk v parném létě otevře lednici. Kostka se otřásl. Ten mrazivý pocit zůstal.

Z temného kouta kuchyně slabě zacinkaly lahve. Ohlédl se za tím zvukem. Nic tam nebylo. Chtěl se otočit zpátky ke kamnům, ale zamrzl uprostřed pohybu.

Na zdi vedle kamen se rýsovala silueta. Kostkovi se rozbušilo srdce. Silueta se pohnula. Kostka několikrát zamrkal. Stále tam byla. Zapomněl i dýchat. Najednou to sestoupilo ze zdi a usedlo na židli vedle něj. Kostka se krátce nadechl.

„Dobrý večer,“ pípla ta silueta. Měla na sobě ženské šaty s volány a se zájmem si prohlížela rozpitou láhev na stole. Kostka si promnul oči. Napadlo ho, že to dnes přehnal s pitím.

„Jmenuji se Kathi Lenfeldová a ráda vás poznávám,“ čichla k hrdlu lahve a zadívala se na Kostku.

„To neumíte mluvit nebo jste tak nezdvořilý, pane?“

„Ne. Kostka. Teda Konstantin Zábrana,“ vzpamatoval se konečně.

„To je krásné jméno. Tak se jmenoval můj strýc. Můžu ochutnat?“

„Eee….. samozřejmě,“ začal hledat v kredenci nějaké skleničky.

Co to vlastně dělám, prolétlo mu hlavou. Chystám se tu popíjet s duchem, co vypadá jako by utekl ze starých fotek. Ne, pitomost. Duchové jsou jen v pohádkách a řečech bláznivých bab.

„Nabídněte si,“ postavil před ni skleničku. Málem mu vypadly oči z důlků, když ji do sebe hodila. Hned se rozkašlala.

„Uh, děkuji. Má sílu. Tatínek mi ji vždycky zakazoval. Tu máte od pana drogisty Vaňka?“

„Ne. To si pálím sám,“ ohradil se Kostka. „O jakém Vaňkovi to vůbec mluvíte?“

„Jéé, vy neznáte pana drogistu? Ten má přece obchod ve Valeticích na náměstí. Jezdily jsme tam s maminkou každý měsíc. Automobilem,“ dodala s hrdostí.

„Dámo, nerad vám to říkám, ale žádný drogista už tam dávno není.“

Kathi se zarazila.

„Počkejte, Konstantine. Řekněte mi jaký je rok.“

Kostka byl tak zmatený, že musel vytáhnout týden staré noviny a podívat se do rohu stránky.

„Máme rok 2010 mladá dámo. Není se čemu divit, když vypadáte jako strašidlo.“

„No dovolte! Nejsem žádné strašidlo. Jsem obyčejný duch. Nebaví mě strašit lidi.“

„Myslím, že to se vám dnes docela povedlo.“

„Promiňte, to jsem nechtěla. Víte, dlouho jsem spala. Vzbudím se jen, když je tu v domě někdo stejně osamělý jako já.“

Kostka nehnul brvou. Nikdy nechtěl před ostatními připustit, že si tady připadá sám.

„Takže já se vám zdám osamělý a tak se vzbudíte a jen tak si přijdete ochutnávat slivovici.“

„O slivovici tu přece nejde, pane Konstantine. Jen jsem si s vámi chtěla popovídat,“ sklopila oči.

To už jsem tak namol, že tu vysedávám s nějakým přízrakem. A on si chce povídat. Pane Bože, zoufal si Kostka.

„Kdybych byla člověkem, tak řeknu, že uběhla hrozná spousta let. Naposledy jsem byla vzhůru… počkejte, někdy po roce 1950. To sem poslali nějakého houslistu. Přes den dělal cestáře a večer mi hrával na housle. Bylo to moc krásné. Ta práce s kameny mu ale zničila jeho štíhlé ruce a struny už ho neposlouchaly. Myslím, že se z toho zbláznil, protože pak utíkal přes hranice a nechal se zastřelit.“

Kathi ukápla slza. „Je ho škoda. Kdybych nebyla duch ale žena, těšilo by mě, kdyby se mi dvořil,“ zasnila se.

„Proč brečíte? Vždycky jsem si myslel, že to duchové neumí.“

„Já vím. Neměla bych plakat, ale nemohla jsem si pomoct. Děkuji vám za pohoštění, Konstantine. Už půjdu. Přeji vám dobrou noc.“

Než Kostka stačil odpovědět, přízrak vstal ze židle. Upravil si pár mašlí na živůtku a zmizel tak tiše, jako se objevil. Kostka na to místo na zdi ještě dlouho civěl. Prohlížel si každý kousek omítky, jakoby čekal, že se Kathi jen někam schovala. Nakonec si pořádně přihnul a dopotácel se k posteli.

Ráno Kostku vzbudily sluneční paprsky, jak se mu nemilosrdně draly za opuchlá víčka. Posadil se a hleděl na své nohy, které ještě vězely v botách. Oblečení na něm čpělo potem a kouřem. V takových chvílích propadal sebelítosti a sliboval si, že přestane pít. Obvykle mu to ale nevydrželo dlouho a tohle ráno nebylo výjimkou.

V koupelně ze sebe shodil šaty a studená sprcha ho probrala z malátnosti. V prádelníku našel poslední čisté kalhoty a košili. Osaměle se válely hluboko v zásuvce. Došlo mu, že si zase musí vyprat. S nelibostí namočil tu kopu prádla do necek a začal se shánět po pracím prášku.

Stejně to moc nepere. Zlatý mýdlo s jelenem, ale kde je mu konec, zalitoval.

Jeho rozhodnutí přestat pít se v tu chvíli utopilo v neckách. Na takovou práci se Kostka musí posilnit něčím pořádným. Najednou si vzpomněl na ten podivný sen. Brrr! Doufal, že to byl sen, protože jinak si ten včerejšek nedokázal vysvětlit.

Vrátil se do kuchyně. Zbytek včerejšího chleba ani plechovka s kávou v něm nevzbudily zájem o snídani. Chtěl se jen vrhnout po té slivovici. Natáhl po ní ruku a přitom zavadil o štamprdle stojící na stole. Malá sklenička se poroučela k zemi, kde se změnila ve střepy. Kostka zůstal jako opařený. Zrychlil se mu dech a srdce měl v krku. Hlavou mu znovu proběhla celá včerejší noc a ostatní myšlenky ho bleskem opustily. Rychle popadl láhev a utekl. Na dvoře padl na lavičku a pořádně se napil.

Ježišmarjá, to nebyl sen! Ne to je blbost. Něco se mi jen zdálo. Ne, nezdálo, to ta proklatá sklenička! Dyť to ani nemůžu nikomu říct. Všichni by si mysleli, že jsem se zbláznil.

Chvíli tam jen tak vysedával, dokud se neuklidnil a pustil celou věc z hlavy.

Trvalo mu celý den, než se vypořádal s praním. Navštívila ho jen pošťačka, ale v poledne už měl Kostka tak nakoupeno, že mu rychle předala důchod, požádala o kostrbatý podpis a spěchala zpátky do vesnice.

Když večer konečně dostal prádlo na šňůry natažené mezi stromy, byl čas něco sníst. Z kamen už vycházelo teplo a Kostka nad chlebem a sýrem četl včerejší noviny. Světla už ubývalo a tak šel zapálit petrolejku. Očima zabrousil na zeď u kamen a hned se mu začaly třást ruce. Zlomil tři sirky, než knot chytil. Už nedokázal klidně listovat novinami. Rychle si přihnul a napjatě čekal na nějaký zvuk.

Po chvíli se mu začala klížit víčka. Zdálo se mu, že už vyčkává moc dlouho.

Asi to bylo jen malý delirium, řekl si. Někdo vidí bílé myšky a šváby a já si představuju ducha. Konečně se uklidnil. Dopil láhev a vydal se hledat do komory novou. V celém domě bylo ticho. V bedýnce na hliněné zemi našel loňskou meruňkovici a s kapsami ztěžklými úlovkem klopýtal do světnice. Prošel tmavou chodbičkou ke kuchyni a hned u dveří cítil chlad. Schoval se za futra a ztuhl.

„Přeji vám hezký večer, pane Konstantine,“ ozvalo se zpoza dveří.

„Jen se neostýchejte. Já vím, že tam jste. Trochu zapomínáte, že jsem duch tohoto domu.“

Kostka toporně vešel do místnosti.

„Máte pro mě zase něco dobrého?“

„Eee, jo.“ Po paměti stavěl pálenku do kredence a nespouštěl z Kathi oči. Seděla na jeho místě, hubené nožky přehozené přes sebe. Rošťácky se na něj culila a lem jejích šatů už nestačil zakrýt podvazky.

No ještě tohle, otřásl se.

„Nerada vám to říkám, ale máte tu hrozný nepořádek, Konstantine. Kdybyste tak věděl, jak tu kdysi bylo hezky a útulně. Máte kde bydlit a vůbec si toho nevážíte.“

„Asi jo, žiju tady sám a už nemám proč uklízet. Žena mi před pár lety zemřela a pan syn se odstěhoval někam do Polabí. A mě samotnýmu je to fuk.“

„Toho s vaší paní je mi líto, ale třeba teď zase budete mít důvod tady uklízet.“

„Líto vám nemusí být. To by mě opravdu zajímalo, proč bych sakra uklízel,“ utrousil. Odšpuntoval meruňku a přičichl.

„Třeba kvůli mně,“ sklopila na půl v žertu oči.

„Bez urážky mladá dámo, ale vy jste ta poslední, kvůli které bych zabíjel čas ňákou pitomou babskou prací. Jako by nestačilo, že si musím prát a vařit.“

Dvakrát si lokl meruňkovice. Kráva, ulevil si. Proč se s ní vůbec zabývám. Žádní duchové nejsou. Kostko, stoupni si zpátky na zem. Moc jsi pil a teď tady z toho zatracenýho místa blbneš. Měl bych si najít byt někde ve městě a tuhle ruinu prodat, napadlo ho.

„Vy se mnou nemluvíte?“

Kostka zatvrzele pozoroval hrdlo lahve a na Kathi se ani nepodíval.

„Tak tedy dobře. Když se vám nechce do ženských prací ani povídání, nejdřív vám tu trochu poklidím a potom vás třeba bude zajímat, kdo jsem.“

Kostka se stále tvářil netečně, ale věci v kuchyni se najednou samy daly do pohybu. Vypité lahve letěly do komory, ustlala se mu postel v ložnici a špinavé nádobí se najednou ocitlo v lavoru. Kostka beze slova sledoval tu spoušť. Jeho šokované smysly ho přikovaly k lavici.

Pak se probudil.

„Ne! Dost. Přestaň s tím krucinál!“

Věci se zastavily. Smeták hlučně dopadl na prkennou podlahu.

„Chtěla jsem vám jen pomoci a vy se na mě zase zlobíte.“

„Sem se vás o to neprosil.“

„Tak teď mě dobře poslouchejte, Konstantine,“ zkřížila ruce na prsou. Její hlas připomínal rezavou trubku a vzduch kolem ní ještě víc ochladl.

„Říkala jsem vám, že lidi nechodím strašit. Chci si s někým jen promluvit. Kdyby se mi zachtělo, obrátím tento dům vzhůru nohama a nenechám vás ani jedinou noc spát. Takže mě přestaňte urážet a dělat ze sebe bručouna. Myslíte, že mě to tu baví? Už chci taky odpočívat a ne tady víc jak sto let bloudit. Nemůžu si jen tak odejít na věčnost. Musím si tu odbýt svůj trest a pak se konečně oddělit od těla.“

„Vy jste asi nebyla zrovna způsobná a milá dáma, co? Vsadím se, že jste nějaká travička. Určitě jste tak pomohla manželovi, co?“ Vypitý alkohol připravil Kostku o zábrany a drze se díval své návštěvnici do očí.

„To v žádném případě. Nikdy bych neublížila ani kuřeti.“

„Tak mi teda povězte, proč strašíte tady na zemi. A zrovna v mým baráku.“

Posunul před ni pálenku, v očích pobavený výraz dospělého, když malý kluk zkouší chutnat pivo. To však neměl dělat. Kathi popadla nabízenou láhev a naráz ji do sebe obrátila. Zalapal po dechu.

„Hej, to nesmíte, to byly zásoby na celej večer. Zešílela jste?“

„Jsem naprosto v pořádku. Prostě mi to chutná. Tak báječný alkohol jsem nikdy nepila. A přineste mi další.“

Kostka s výrazem uraženého kluka tedy vyskládal na stůl další lahve. Začal se modlit, aby to šlo pryč, ať je to cokoliv. Teď měl obyčejný strach. Kathi sice vypadala jako duch, ale bylo vidět, že nálady bude mít jako každá žena z masa a kostí.

Chraň mě Bůh před takovouhle ženskou, opakoval si v duchu.

„Travička nejsem. Byla jsem jediné dítě bohatých rodičů, to byla celá moje smůla. Hned v sedmnácti mě uvedli v Budějovicích do společnosti. Začali pro mě hledat tu nejlepší partii. Já se tehdy nevzpouzela. Z části proto, že jsem nic jiného neznala a taky se neslušelo odporovat rodičům. Točilo se kolem mě dost mladíků i zralých mužů. Myslím, že ani ne tak kvůli mé kráse jako pro výši věna. Papá mě tehdy hlídal jako oko v hlavě. Nakonec mi domluvil sňatek se synem majitele pivovaru. Mělo to tu výhodu, že byl místní a já tak nemusela odejít z tohoto statku. Otto, tak se můj choť jmenoval, nic nenamítal. Svou první pusu jsem dostala až před oltářem. Nelíbila se mi, ale pro dívku jako já existovala láska jen v románech. Vždycky ke mně byl milý a zdvořilý, ale chladný. Taky se dokázal rychle rozzlobit a pak nevěděl, co dělá.

Tady na statku jsem měla svou vlastní domácnost a ještě dům ve městě. Otto stále někam cestoval za obchodem. Moc často jsme se nevídali, takže uplynulo už druhé léto a já pořád nebyla v naději.“

Kostka měl v očích posměšné ohníčky.

„No jo, dáma z horní vrstvy. Máte vůbec šajnu, jak se dělají děti?“

„O dětech mě mamá poučila už před svatbou. Až později jsem ale pochopila, že to může být taky moc příjemné. Otto tehdy najal sem na statek nového kočího. Párkrát jsme se s Václavem viděli.  No a jak to tak bývá, za nějaký čas, když Otto odjel za obchodem, jsme měli dostaveníčka ve stodole. Dopadlo to hrozně, ale s Václavem to bylo moc krásné.“

„Všechny ženské jste stejné. Teď mi ještě řeknete, že toho vůbec nelitujete. Všechny jste děvky jako ta moje,“ odplivnul si.

„Děvky? Používáte moc silná slova, pane. Já k vám byla jen upřímná.“

Kathi vstala a vzduchem proletěl džbán na okurky. Roztříštil se těsně u Kostkovy hlavy. Ve vzduchu byl cítit chlad a kyselý pach láku.

„Jo, ještě vám to zopakuju. Jste děvky. Ta moje se taky točila za vším, co mělo ve vsi kalhoty. Vsadím se, že se pelešila kdykoliv sem vytáh paty z domu.“

„Ale jako služka vám byla dobrá, co?“ Zavřeštěla, ale notně opilý Kostka v tom varování nepoznal.

„Kdybyste nebyl tak žárlivý, věděl byste, že vám nikdy nebyla nevěrná.“

„Jak vy to můžete vědět, když jste to prospala.“

„Dobře, neprospala. I vaše paní mě vzbudila. Chodila jsem za ní, když jste celou noc hrál mariáš v hospodě U Koubků. Vždycky jsme si vyprávěly až do rozednění.“

„Jo? A jak to, že jsem tě tu nikdy nenačapal?“

„To byste nedokázal,“ vypálila. „Když jste se vracel, křičel jste na tu chudinku už z aleje a potom se ani nemohl trefit do dveří, ožralo!“

„Kdo je u tebe ožrala, couro? Já ji měl rád. To ona mi furt zahýbala. Nevěřím tomu, co tady vykládáš.“

„Teď si lžete do kapsy. Za to bych vás měla strašit až do smrti. A čím déle vás poslouchám… měla jsem s tím začít už dávno. Myslela jsem, že v jádru jste dobrý člověk. Spletla jsem se. Alespoň budete vědět, jak bylo vaší nebožce ženě.“

„Nech těch řečí. Já tě odsud vyženu. Jen počkej.“ Mrskl po Kathi láhev a hned na to židli. Obojí ale jen narazilo do kredence.

„To nemá smysl, Konstantine, takhle na mě nemůžete.“

„Ale má. Já tě dostanu!“ Chtěl ji udeřit, ale jeho pěst jen prolétla vzduchem. Ztratil rovnováhu a dopadl obličejem na zem.

„A potom, že nejste ožrala,“ smála se mu. „Stále si lžete. Budete mi říkat, že nepijete, taky že jste byl milý na svoji ženu nebo že tu vůbec nejste sám a moc se vám tady líbí.“

„Ty potvoro!“ Chtěl se po Kathi znovu ohnat. Zapřel se o židli a snažil se vstát. Její nohy ale podjely na dřevěné podlaze a Kostka se poroučel zpátky na zem. Cestou s sebou naneštěstí vzal petrolejku, která se zastavila až o střepy z rozbité meruňkovice. 

Než pochopil, co se stalo, oheň už olizoval nábytek a s praskáním se plížil po stěně kuchyně. Kostka se zmateně rozhlížel kolem sebe. Nikde žádná voda. V celé světnici jí nebyla ani kapka. Zmateně pobíhal mezi stolem a kamny a cestou porazil další láhve s pálenkou.

„Tak dělej něco!“

„A proč? Já už to mám za sebou.“

„Ježišikriste! A já jsem ti ukradenej, co?“

„Právě že ne, Konstantine. A měl jsi pravdu, jsem malá potvora, “ slabounce se usmála a v tu chvíli se stropní trámy zřítily k zemi.

 

Na mezích zůstaly chomáčky mlhy a zoraná pole už tiše odpočívala. Jen několik hasičských aut u doutnajícího spáleniště rušilo ten podzimní obrázek. Poručík Kapusta listoval poznámkovým bločkem. Bylo tam žalostně málo poznámek. Ještě se neví, proč tu hořelo. Má jen jméno chlapa, co tu bydlel, a nenašlo se žádné tělo. Hasiči už balili vybavení. Jen pár jich zůstalo hlídat. Z myšlenek ho vyrušil příjezd kolegů z Valetic.

„Tak jak? Našli jste ho?“

„Ne. Znám jenom jméno. Třeba jel někam k příbuzným nebo na dovolenou.“

„Blbost, manželka už nežije a syna jsme tu neviděli spoustu let. Je to taková místní postavička. Je věčně naštvaný a pod parou.“

„Je možný, že by to tu sám podpálil?“

„To jo, A taky se možná válí někde ve škarpě za vsí a vyspává opici. U něj člověk nikdy neví. Je to takový starý blázen.“

Oba muži se mlčky dívali na kouř, jak stoupá z doutnající země a bojuje o cestu mezi ohořelými větvemi lip a nikdo si nevšiml, jak se alejí proplétají dva stíny.

 


14 názorů

Tragicus
14. 08. 2012
Dát tip
Vlastně bych řekl to, co napsal Fruhling, takže se jen připojuji k jeho komentáři.

DavidPetrik
14. 08. 2012
Dát tip
Spatne do sebe zapadaji kratke vety a zdlouhavy pribeh (na coz uz upozornil Fruligh). Ke cteni jsem se musel nutit, ale nakonec jsem - prominte - nedocetl do konce. Usuzuji z toho, ze se mozna jedna o prvni verzi, ktera potrebuje upravit. Protoze duveruji Lakrovove usudku, mozna se k textu jeste vratim. Ale v ramci PM za cerven me nepresvedcil. Omlouvam se za neprilis konstruktivni komentar. At se Vam dari pri dalsim psani.

bestye
13. 08. 2012
Dát tip
Pro mě také trochu pomalý začátek, já u povídky potřebuji, aby mě chytla první věta. Tady sice nechytla, ale musím říct, že se mi zbytek četl moc dobře. Navíc - já jsem na delší povídky, takže pro mne by klidně mohla být delší a rozpracovanější - protože určitě v sobě má velký potenciál. A to "staromilství" se mi zrovna dost líbí :c) Budu se těšit na další díla. *

Příběh začíná skoro jak Karafiátovi Broučci, ale když se staromilství nelekáme a na délku nehledíme, budeme příjemně překvapeni. Jako prvotina si dílo jistě zaslouží pochvalu, nicméně autorka by si měla vzít k srdci i slova těch kritiků, kteří zrovna nehýkají nadšením. Bolí to, ale pomáhá.

StvN
09. 08. 2012
Dát tip
Trochu o nicem. Je to rozvlacne a citim konstrukt. Takze to pusobi neprirozene. Celkove bych doporucil skrtat a psat vice od srdce.

VH64
04. 08. 2012
Dát tip
Teda, myslel jsem si, že už vím, jak budu hlasovat, ale koukám, že musím ještě popřemýšlet. To je hezoučký!

Fruhling
01. 08. 2012
Dát tip
Uf, příště mi pošli avízo, abych mohl reagovat promptněji (stačí v tomhle formuláři zamodřit dané jméno). No a autorskou stránku každého komentujícího dostaneš po klepnutí na jméno dotyčného. Já už teda moc nepíšu a ještě míň publikuju, ale něco na té autorské stránce přece jen mám. (Časem určitě objevíš místní uživatele, kteří jsou ochotni přihodit nějakou tu řádnou kritiku, případně se můžeš obrátit na místní redaktory prózy. V rámci povídky měsíce by se ti taky mělo dostat nějaké té čtenářské odezvy. A ze slušnosti se tu všem tak nějak tyká .))

Ženská
29. 07. 2012
Dát tip
Fruhling: Děkuji za velice zasvěcenou kritiku. I takhle se to dá vidět. Mohl byste mi prosím zaslat nějaký odkaz na pár vašich povídek? Psaní je jenom můj koníček, teprve si ho uťukávám a stejně tak nemám ambice na vydání "Velké knihy":-)Děkuji.

Fruhling
27. 07. 2012
Dát tip
Na to, že kladeš krátké věty s kadenci kulometu je text příliš rozvláčný, navíc vzniká nepříjemný rozpor mezi tou jakože moderní úsečností a frazeologickým tradicionalismem (moderní autor pracující s úsečností by nikdy nenapsal fráze jako: "Šero se vkradlo mezi statky v polích. Cvrčci začali svůj večerní koncert."). Závěrečný dramatický zvrat (hádka) příšerně šustí papírem: hádka se spustí skoro na autorův příkaz a z prvně jakože až komického ducha se rázem stane protivná alkoholička. Potěší ale, že příběh směřuje odněkud někam, i když to někam už jsme několikrát viděli - a hlavně v první části textu mě bavila ta jakože starosvětská atmosféra.

Janina6
23. 07. 2012
Dát tip
Díky Lakrov za nominaci, zařazuji povídku do soutěže Povídka měsíce července (aktuální soutěžní kolo začne v prvním srpnovém týdnu).

Overkill
23. 07. 2012
Dát tip
Podle jednoho z ukrajinských obyčejů bývá zvykem utišit neklidného ducha společným přípitkem. Že by to nefungovalo vždy? :-) Příjemné čtení, text sympaticky odsýpá a samotný příběh mě zaujal. Jen tak dál. *t

Lakrov
23. 07. 2012
Dát tip
> ...S nominací souhlasím... co proto mám udělat... Už je to uděláno :-) Stačí jen s nominací souhlasit (což už se stalo). Pořadatelé soutěže obdrželi upozornění (tzv. avízo) na tuto povídku a pokusím se ohlídat, aby se na její zařazení nezapomnělo, neboť červencové kolo soutěže ještě nebylo vypsáno. Jako ilustraci přikládám odkaz na nominace kola z minulého měsíce. www.pismak.cz/index.php?data=read&id=411822

Ženská
23. 07. 2012
Dát tip
Děkuji, tuto konstruktivní kritiku beru. A prosím nevykat:-)Pokud jde o začátek povídky, souhlasím. Je to trochu delší, ale některé věci si člověk uvědomí až s odstupem. Jsem moc ráda, že jsi se/jste se? nenechal odradit délkou textu a věnoval svůj čas na čtení i komentář. S nominací souhlasím, jen si jako nováček nejsem jistá, co proto mám udělat.

Lakrov
23. 07. 2012
Dát tip
Velmi zdařilé, dovoluji si sdělit dojem, nabytý z textu, dočteného zatím asi do dvou třetin. Mám sice výhrady k začátku, první větě, prvnímu odstavci... Začátek povídky (zvláště v dnešní době, vyznačující "čtenářskou netrpělivostí", je potřeba pojmout jako "skluzavku", z níž už není návratu. Doporučuji vypustit z prvních několika vět všechny "zbytečnosti", popisující okolí a podobně; úvod by měl být návnadou, případně naznačit čtenáři, co může v dalším textu očekávat. Po dočtení do konce: První náznak duchařiny mě trochu vylekal -- ve smyslu, aby se děj nepřesunul k nějakému lacinému hororu; ale už po chvíli zjišťuji, že zde je duchařských prostředků použito k dobrěmu účelu. A konečné usazení do reality (vyplývající z průběžně poskytnutých informací) je také uspokojivé. Krom již zmíněného úvodu mohu jen chválit a divit se, proč to za tři dny ještě nikdo nečetl nebo neokomentoval. Tip (to je, pokud nevýš/nevíte, zdejší projev uznání). Souhlasí autor s nominací do soutěže "Povídka měsíce Červenec"? Avíza pořadatelům.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru