Kavárenský průvodce II

Barrandovská groteska

Hlubočepy svou romantickou přírodní krásou lákaly natolik, že tu otec Václava Havla vystavěl tzv. Barrandovské terasy. Hollywood uprostřed Prahy. Kolem funkcionalistických vil se brzy začalo rozrůstat sídliště, jehož ulice dostávaly postupně jména po slavných hercích a filmařích. Kdovíkdy se doprostřed toho všeho kvasu postavil kdosi s chodidly divně od sebe a určil, že právě tady bude náměstí. A že bude Chaplinovo. I kdosi jiný tu vetknul do řady domů cukrárnu s kavárnou. A že se bude jmenovat Chaplinova kavárna. Lepší jméno svému sladkému dítěti dát nemohl: šel jsem tam na kávu několikrát a jako ve staré grotesce mi pokaždé počítali jinou cenu. Šlo o dvě či tři koruny nahoru a dolů, příliš jsem neprotestoval. Připravují Bristot, a to tak, že vám kávu natočí do dvoudecového kelímku až k okraji. Jako Američan nevypadám, dokonce ani nemluvím jako Jarda Jágr, tak nevím, proč tak činí. Asi mají pocit, že mám žízeň a kávu si kupuji, abych ji uhasil. Nicméně ta káva je nakonec slabá nejen chutí, ale i účinkem. Oči se vám tak rozjasní jedině pohledem na zdejší romantická skaliska, po této kávě rozhodně ne. Nedoporučuji.

Ostrava

Ostrava. Moc Italů tady svůj druhý domov nenašlo a asi ani nehledalo. Pár uhlazených majitelů zlatnictví a pizzerií se italsky tvářilo, ale nakonec se ukázalo, že to byli Chorvaté. Parafrázujme klasika: Hoši, mně je to jedno, pro mě Ital jako Chorvat. Ostravě to ale nevadí, a proč by taky. Kávu tu s radostí pijí a umějí třeba na Jiráskově náměstí (tzv. Kuří rynek) i bez italského know-how. Připraví vám kávu zn. Davidoff, což sice není káva nejvybranější chuti, nicméně udělají ji natolik poctivě a dovedně, že vám bude chutnat. Vysoko cením zejména neošizenou surovinu a množství, protože mě šálek probudil na hodně dlouho. Dokonce vám ke kávě přinesou i vodu, o kterou se někde prý už vedou války.

Rue St. Denis

Z Prahy přes Ostravu do Paříže. Kdo by takovou cestu nechtěl absolvovat? A výlučně za kávou! Je v Paříži jedna ulice, rue St. Denis, o které psal Georges Bataille jako o "milostivé ulici, která je cítit pachem zadnice a nasliněného břicha". Ale Bataille byl známý zvrhlík a surrealista k tomu, kombinace vpravdě výbušná. Takovou ulici jsem si nemohl nechat ujít a řeknu vám: vracel jsem se tam vždy několikrát za turnus zájezdu ROH. Ale od dívek a žen, které se tam prodávají ve dne v noci, zpátky ke kávě. Nedisponuji už názvem kavárny, takže tento průvodce bude neúplný, asi jako mapa, z níž kdosi vyškrábal cestu k pokladu. Tady jde ale o cestu k propadlišti, ke kyselému kávovému lógru. Objednal jsem si espresso s tím, že vytvořím jedinečné spojení kofeinu a pohledu na úžasný mumraj St. Denis. Nevím proč, ale dostal jsem v jejich typicky drobném a úzkém šálku velmi slabou kávu. To by mě až tak nepřekvapilo. Jenže. Vedle mě si ke stolu sedli místní a vrchní jim záhy přinesl kávu se zcela jinou pěnou: hustou jako zdejší atmosféra a tmavou jako obnažená pleť prostitutek. Jsem dodnes závistivě přesvědčen, že i chuť jejich kávy byla lepší. Na "milostivé ulici" si nemůžete být jisti ničím. Ale uhánějte tam, stojí to i tak za to!

Olomouc

Co bych to byl za člověka, kdybych zapomněl na dobu, kdy jsem byl mendíkem v Olomouci. Stojí tu totiž kavárna, která si pověstí mezi místními nezadá s pražskou Slavií. Café Mahler. Každý, kdo bude renesančním Horním náměstím kráčet, ať už v naleštěných škorních, jako ctihodný měšťan, nebo jen v teniskách, právě jako jeden z asi patnácti tisíc zdejších studentů, neměl by tuhle kavárnu minout. Obslouží vás jako anglického krále. Káva (Davidoff) je silná dost na to, aby se vaše představa o modré krvi zhmotnila. Po několika hodinách následné chůze úzkými uličkami pak zjistíte, že to vašimi žilami koloval čistý kofein.

Namísto závěru

Jak končí svá vyprávění průvodci? Nějakým klišé, podle toho, koho a kudy provádějí. Na hradě to bude nejspíš nějaký tuze vzrušující bonmot o bílé paní. Nechci nikoho urazit. Napadá mě tak skončit kávou, kterou jsem si nedal. Ono totiž vést průvodce kavárnami od Prahy, přes Ostravu, Olomouc až k Paříži, to je jako kdyby vášnivý vinař bloudil plzeňskými chmelnicemi. Kam se poděla Itálie? Je sice fakt, že kávu prý přivezli do Evropy Turci obléhající Vídeň, ale adoptivního a příkladného rodiče jí udělala Itálie. Byl jsem v Itálii naposled ve věku prepubertálním, a tudíž jsem byl zvyklý nanejvýš si v kávě dospěláků máčet piškoty. A taky mě v tu dobu víc lákalo víno a pivo, které jsme ve Follonice konzumovali po hektoliterch. Jak rád bych si dnes dal pravou italskou kávu a pak ji tady zdrbnul. Kdy už se sakra ozve s nápadem na setkání má první gymnaziální láska, ze které se mezitím stala Římanka? Vážně mi nejde o to ušetřit za hotel, to jen mohu svědčit, že stará láska nerezaví.