Chvála složitosti aneb převratně postmoderní pohled na poezii

Dnes už snad v sedmé třídě základní školy zaslechnou děti jméno Einstein, slovo relativita a premianti ve fyzice si dokonce do svých předvědeckých deníčků obkreslují vzorec E = mc². Tato magická formule je také relativně součástí poezie. Vizuálně vyjadřuje totiž podstatu básnické obraznosti. Autor básnického textu různými triky a dojímologií magicky spřádá vztah, avšak, v opačném pořadí. V jeho textu se prostorové objekty m urychlují takovým způsobem c², že ve výsledku způsobují výslednou energii E.

Tyto relativně triviální skutečnosti přestanou být úplně jednoduchými až banálními v okamžiku, kdy si básník nebo básnička řeknou: „Vyjdu také od energie! Bude to vědečtější.“ Vyjdou z přesvědčení, že ve vzniklém textu energie prostě je, ať napíšou co napíšou. Vím to dobře, protože k nim také patřím. Nicméně, po stvoření se snažím udělat odzadu zkoušku a prověřím bytí svých prostoroobjektů a právě platnou, instnktem přesně na vteřinu vypočítanou, (časo)dynamickou konstatu. Pro tento text, jen pro příklad, má dynamokonstanta c právě hodnotu c⁵.

Mysteriózní etatexty, surrealistické texty, metafyzické texty se pohybují v rozpětí dynamokonstanty c s hodnotami od c² do cⁿ. Básníci prostě přehánějí a skutečnost většinou nijak nemůže vypadat tak, jak ji popisují. Pohybují se v oblasti fikce. Nicméně fikce může být leckdy pravdivější než sama realita. Vědci věří na limitní rychlost světla ve vakuu. Básníci nebo básničky naštěstí takovou pošetilost nedělají. Sedí si klidně na louce a napíšou: „šup a sedím na slunci“, což prý není možné, neboť světlo k nám od slunce letí plných osm minut. Ale jen díky tomu básnicko-nevědeckému přístupu máme vlastně vzpomínky. Jak jinak si lze vysvětlit, že dosahujeme svými představami do minulosti? Právě nadlimitní dynamická konstanta nám umožňuje při stále nulovější hmotnosti dosahovat minulejší a minulejší nahlížené skutečnosti. Se vzpomínkami začali básníci, na to ovšem člověk už zapomněl a myslí si, že to vymyslel sám.

Soudobá státem uznávaná poezie a mainstreamová literatura vůbec je opracovávána dynamokonstantou c v rozpětí c² až c⁰. Jde do minima náročnosti, napodobuje to, co v přítomnosti lze vidět. Potřebuje distinguované oprávnění vnější skutečnosti a fantazie se scvrkává na vhodný výběr prostoroobjektů. Čím nižší hodnota dynamokonstanty c, tím nižší kompilátorská komplikace. Je to přímo literatura subUser Friendly s návodem a vysvětlujícím servisem, kdy se raději z hodnoty dynamokonstanty sleví, než by se riskovalo porušení kolektivní fotogeničnosti reality. Nakonec zbývají jen prostoroobjekty a chybí tomu čas. Tehdy je dynamokonstanta právě v exponenciále ⁰.

Nikým neuznávané, zneuznané, geniálně kulišácké texty využívají dynamokonstantu c v záporném rozpětí c^-n. Dosahují tím budoucnosti, kde jim bude jednou dán prostor zdařilé platnosti. Zejména tam, kde se v textu líčí nějaký banální konec světa, z nějž zůstanou jen torza některých neživých prostoroobjektů. Do této kategorie nedoceněných patří i využívání dynamokonstanty c v oboru komplexníxh čísel, jako například exponenciála v hodnotě ^{druhé odmocniny z mínus dva}. Ale to je spíše na kapitolku pro středoškoláky, tím vás dnes nebudu trápit.

Z těžce obnažených faktů nám vysvítá, že tento telativně převrácený systém má svůj zanedbatelný smysl. Energie představ se nám vloudila do podoby času, v němž se i energie nejspíš rozpadá na účinnou a neúčinnou bez ohledu na hodnotu dynamokonstanty. Říkáme tomu redukcionismus neboli opomínání extrémně specifických faktorů, jež překážejí snadné typizaci. Ale to bude předmětem dalších pokračování našeho zpřevrácenně postmoderního (fragmentárně-plurealistického) uvažování. Do příště si, prosím, připravte přesnou specifikaci rozpětí své dynamokonstanty, abychom mohli snadno a lehce prokazovat hodnotu vašich textů. Kdo neví, ať se zeptá rodičů nebo zalistuje na Wikipediatrii.