Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDOBRÁ OTÁZKA
Autor
NaNov2
Pachatele jsme měli tak rychle, že to bylo na vyznamenání. Jenže právě tehdy se vyznamenání nedávají. Zřejmě pro mylný dojem, že když se podaří pachatele chytit brzy, tak to nebylo nijak složité, a moc velkou práci to nedalo.
A protože jsme je lapili včas, tak ještě nestihli „zašantročit“ svůj lup. Tahle dvojice mladých mužů sice obvykle bývala součástí větší skupiny, ale tentokrát se na malou trafiku vydali sami. Přesto ji dokázali vybílit téměř dokonale. Ponechali na místě pouze noviny a časopisy. Asi nebyli zrovna zapálení čtenáři.
„No, potěš, to si dáš!“ vyhodnotil situaci technik, když jsme pytle vysypali v kanceláři na zem. Oba jsme věděli, co to obnáší. Všechno porovnat, spočítat, zaprotokolovat, nafotit. Ale byl můj kamarád, a tak mě v tom nenechal. Lezl se mnou po zemi, třídil a skládal na jednotlivé hromádky cigarety podle druhů, dutinky, zapalovače, paklíky tabáku, výherní losy, a všemožné další zboží.
„Tak tomu teda říkám dobře vybavená trafika! Koukni, bába tam prodávala i šprcky,“ ozval se najednou z rohu kanceláře.
„To jako myslíš prezervativy?“ zeptala jsem se trošku pohlouple.
„No, jasně! Bába jde asi s dobou. Sortiment podle potřeb zákazníků. Ale když se může v trafikách prodávat chlast, tak co by se tam nemohly prodávat šprcky,“ uzavřel to, a pokračoval ve třídění.
„A ve kterým pytli byly? Já si toho při vysypávání ani nevšimla,“ nedalo mi to.
„V žádným. Byly v tý igelitce, co v ní nahoře ležely Startky,“ odpověděl mi.
Když jsem za pár hodin předávala zajištěné zboží majitelce obchodu, pečlivě ho přepočítala, naházela do velkých cestovních tašek, a zeptala se, kdo jí to odnosí do auta. Policejní servis zjevně očekávala ve všem.
„Poděkovala ti aspoň?“ zeptala jsem se technika, když se z té odnášky vrátil.
„A poděkovala snad tobě za skvěle odvedenou práci?“ ušklíbnul se.
„Ani nemusela. Na to tu jsme. Ale snad chápe, že naše práce končí předáním zboží, a tohle byla tvá gentlemanská výpomoc ženě, ne?“
„Co chápe ona, to teda nevím. Já zase chápu, že měla poděkovat hlavně tobě. Když pro mě někdo něco udělá, tak je to slušnost. A tys lítala jak bodnutá svině, aby ona nemusela mít zavřeno ani den. Kdyby tu ty věci ležely třeba tejden, nadělala by prd. By mě zajímalo, co by pak chudá trafikantka celou dobu prodávala! Ale vona stejně ještě přijde,“ pokynul na hromádku na stole.
„Jako že to tu zapomněla? Kdepak, kamaráde, to prej není její. Nasyp to zpátky do tý tašky, a odnes do skladu. Pochybuju, že se frajeři přiznají, že kradli i jinde,“ odpověděla jsem, a pomohla mu shrnout do tašky hromadu prezervativů.
„Ale ty Startky, co byly u toho, ty její byly, co?“ zeptal se technik s mírnou dávkou jedu v hlase a odkráčel s víc než půlroční zásobou kondomů. A to by se těmhle aktivitám musel věnovat denně.
„Nemáš cigarety?“ zeptal se mě můj muž, když jsme večer konečně zasedli v klidu ke kávě.
„Matičko skákavá, hlavně mi nemluv o cigaretách. O těch se mi dnes snad bude i zdát. Ale ráno jsem kupovala dvě krabičky, tak si je, prosím tě, vezmi u mě v kabelce. Mně už se ani zvedat nechce,“ odpověděla jsem, pěkně se uvelebila ve velkém křesle, opřela hlavu a ve vteřině usnula.
„Můžeš mi vysvětlit, na co potřebuješ tohle?!“ probudil mě ne zrovna vlídný hlas mého muže. Stál přede mnou s mojí otevřenou kabelkou, ze které vykukovaly nejméně dvě plné hrsti prezervativů.
„Dobrá otázka. Tak na to se budu muset technika zejtra zeptat,“ odpověděla jsem, a usnula definitivně. Ani to kafe jsem neochutnala, protože když jsem se za dvě hodiny probudila k přesunu do postele, bylo studené. A studené já ho nemusím.
„Přijde za tebou můj muž“, utrousila jsem ráno mezi řečí směrem k technikovi.
„Proč? Něco potřebuje?“
„Ani nevím. Akorát se mě ráno ptal, s kým jsem včera sloužila. Tak jsem řekla, že s tebou. Říkal, že se za tebou zastaví,“ odpověděla jsem, a raději se otočila. Jinak by poznal, že se mi smějí oči.
„Ty vole, to je průser! Já ti narval do tašky ty šprcky. Že jako budeš mít doma veselý vysvětlovaní. A teď jsem v tom jako v hnoji! Co s tím budem dělat?“ zeptal se vyděšeně.
„No, já nic. Ty si hlavně vezmi, cos mi kam nastrkal, a koukej to všechno konečně odnést do skladu. Víš, že je to spočítaný,“ otočila jsem se na patě, vrazila mu do ruky svou kabelku a rychle jsem odešla.
Měla jsem naspěch. Pečlivě připravený papír od Romaduru jsem musela vlepit na spodní stranu jeho výjezdového kufru. Byla jsem si jistá, že mu večerní veselé vysvětlování taky neuškodí.
Až časem jsem pochopila o čem bývá skutečné vysvětlování. To když mého druhého muže popadaly výbuchy žárlivosti, o níž jsem nevěděla zda je projevem lásky nebo jen obav ze ztráty jistot či přebujelé ješitnosti a touhy vlastnit.
Vysvětlování nevysvětlitelného. Protože nelze objasnit, co se nestalo, co se jen zrodilo v něčí hlavě. A tam už nepomůže říct: „To je dobrá otázka. Zítra se někoho zeptám.“