Sučky

Sučky

Chtěl jsem si v běloruské rafinérii v kantýně koupit sušenky. Už jsem někde předtím zaslechl, že snad sušky, ale ještě jsem si slovíčko ověřoval u příjemného dělného šedivého pána, původním povoláním houslisty a středoškolského profesora angličtiny, nyní předáka makáčů sypačů z Ruska.

„Ne ne, to neříkej, to je nebezpečné slovo, to by si mohli špatně vyložit, mohli by se urazit a měl bys problém. Musíš říct sušky. Víš, co to znamená – sučky?“

„Ano, vím, ale já neříkám sučky, já říkám sušky.“

„Ne, ty říkáš sučky.“

„Neříkám sučky, říkám sušky, hele, sušky!“

„No, ty se možná snažíš říct sušky, ale naše š je takové zvláštní, obtížné a když ty ho řekneš, naši uslyší č. Neříkej to radši.“

„A co mám říct?“

„Co si to chceš koupit?“

„Sušenky, takový placatý, dlouhý, suchý, sladký,...“

„Aha, tak to nejsou sušky, sušky jsou většinou malé, kulaté, suché, s dirkou.“

„A jak tomu teda říkáte, všemu, nějak obecně?“

„Vypičky.“