SRAZ

Když jsem se blížila k místu konání, hodně jsem váhala.  Obvykle totiž hůř hledám své „místo u stolu“. A to i na školních srazech, na které bývám srdečně zvána. Teď jsem však šla na sraz, na který mě nikdo nepozval. Některé jeho účastnice jsem znala, ale žádná ze zúčastněných osobně nikdy neviděla mě.
Nechtěla jsem jít. Jenže kamarádka argumentovala a přemlouvala tak dlouho, až mě nakonec přesvědčila.
„Jen tam pěkně běž! Však máš právo tam být. Jako každá jiná, která tam bude,“ vybízela mě, když jsme se o setkání náhodou dozvěděly.
„Nikdo mě přece nepozval!  Kdyby mě chtěly oslovit, tak by to udělaly,“ bránila jsem se, protože se ze zásady nehrnu tam, kam mě nikdo nezve.
„Možná si myslí, že bys nepřišla. Nebo že tam ani nepatříš. Ale tím spíš tam jít musíš! Ony jsou zřejmě dost mimo mísu. Tak je na ni koukej pořádně usadit,“ ukončila rázně všechny moje námitky, a začala pragmaticky řešit, kterou součástí svého šatníku mi při té výjimečné příležitosti vypomůže.

                                                                                                                  II. 

Když jsem vstoupila do malé útulné hospůdky a rozhlédla se, uvědomila jsem si, že nemám, a ani na vteřinu jsem neměla, skutečný zájem se zúčastnit. Zato jsem dostala velkou chuť tiše přihlížet.

Účastnice srazu už byly na místě a právě si objednávaly. Posadila jsem se k vedlejšímu stolu a rázem mi bylo jasné, že už v tuto chvíli by něco bylo špatně. Já bych si totiž nikdy kolektivně víno nedala. Nijak zvlášť ho nemusím, a tomuhle druhu navíc příliš nefandím. Nechtělo by se mi usrkávat cokoli jen z důvodu nějaké deklarované symboliky. Raději jsem si objednala svou oblíbenou kávu.
     A pak už jsem jen pozorovala, protože příliš poslouchat ještě nebylo zapotřebí. Dámy se mezi sebou moc neznaly, takže se zpočátku jen oťukávaly.

Zcela bezpečně jsem identifikovala blondýnu, která se rychle chopila hlavního slova. Znala jsem ji poměrně dobře, i když v reále jsem ji teď viděla poprvé. Vypadala tak, jak jsem si ji představovala podle fotografií i z jednoho televizního vystoupení. Na svůj věk byla poměrně hodně pohledná, byť trošičku hřmotnější než v mých představách. Městská ženská, která navenek prezentuje nemalou sebejistotu.
I tmavovlásku, která si s ní nejvíc povídala, jsem poznala snadno. Tu už jsem totiž jednou viděla. Byla poněkud při těle, a zřejmě podlehla mylnému dojmu, že černá to spasí. Černé kalhoty, černá volná halena, a hlavně černé vlasy. Křečovité chtění zakrýt šediny, které nakonec vyústí v nepřirozenou, barevně jednolitou helmu. I o ní jsem toho věděla dost. Ve své podstatě „ženská ve vesnické zástěře“, která by ani v kostýmu od Diora neměla šmrnc. Přes nepopiratelnou přirozenou inteligenci jí totiž chyběla jakási kinderstube.
Na hnědovlásku, která seděla na protější straně stolu, jsem moc dobře neviděla. V obličeji se mi zdála také celkem hezká. V zásadě však stejně průměrný typ jako další „špinavá“ blondýnka, která seděla v zákrytu za tmavovláskou. Na tu jsem neviděla skoro vůbec. Vyklánět se, a příliš okatě si ji prohlížet, jsem se ale ostýchala. O těch dvou jsem nevěděla skoro nic.
Účastnice srazu se na první pohled od sebe dost lišily, ale po fyzické stránce si byly v podstatných znacích velmi podobné. Uvědomila jsem si, jak i já do toho typu přesně zapadám. I když vzrůstem asi nejmenší z nich, ani já nejsem žádná neduživá vyzáblina, a v horních partiích mi taky spíš přebývá než schází.
A ještě něco měly tyhle ženy společné… zájem o písmenka, o muziku, o divadlo. Blondýna byla velmi talentovanou autorkou poezie a dosti zručnou autorkou písňových textů, které dokázala i slušně interpretovat. Černovláska byla amatérskou básnířkou. Občas výjimečnější dílko, ale spíš jen z úrovně okresního přeboru nahlížela do extraligy, zosobněné blondýnou. Hnědovláska byla amatérská muzikantka. Kvalitu jejích výkonů jsem si posoudit netroufala. Na takové posuzování tomu příliš málo rozumím. A „špinavá“ blondýna se točila kolem amatérského divadla.
Ačkoli jejich zájmy a koníčky byly dost podobné, tématem společného hovoru nebyly. Přesto našly v debatě velmi brzy až dojemnou shodu, pro kterou občas nasvědčovaly výkřiky: „ Tobě taky?“, „To taky znáš?“, „No, nepovídej, se mnou to bylo stejné!“

Tiše jsem jim naslouchala, a chvílemi odolávala silnému nutkání něco také podotknout nebo vyslovit svůj názor. Ale pak jsem se zvedla, u baru zaplatila kávu, a odešla s pocitem, že už to stačilo.

                                                                                                                 III.

Když se mě druhý den kamarádka zeptala, jak bylo na srazu, chtěla jsem to nějak odbýt. Jenže kamarádku jen tak odbýt nelze. Snažila jsem se to tedy alespoň stručně shrnout, abych to už měla rychle za sebou.
„No, jak asi mohlo být na srazu bývalých milenek jednoho ženatého pána? Nejdřív si dámy pietně daly jeho oblíbené víno. Pak si sdělily, jak jim všem rozedral srdce. A nakonec se rozhodly zveřejnit, že je necitelný kurevník, který za sebou zanechává citovou spoušť a pěkně pohodlně se od milenek, pokud začnou žádat víc, vrací k manželce. Aby si časem zase zpříjemnil život další milenkou. No, a pak jsem šla domů,“ odpověděla jsem v marné naději, že takové shrnutí snad stačí.
„A podrobnosti té odvetné akce znáš, aby ses mohla zúčastnit?“ zeptala se mě.
„Neznám. A ani znát nechci, protože já tomu jejich pohledu nějak nerozumím. Když s každou z nich zahýbal své ženě, to nebyl kurevník? To nezanechával spoušť v duši své ženy? Ono jsou duše milenek jiné než manželek? Vždyť je nesmysl cítit se zrazená, když se ženatý muž vrátí ke své ženě. Milenky jsou přeci v životech svých zadaných partnerů jen na návštěvě. Doma je tam někdo jiný...“
„Ale každá jste ho přece milovala… a doufala,“ neodpustila si svůj oblíbený argument.
„Právo na lásku…  to je výmluva. Omluva pro naše svědomí. To je naděje, kterou si my milenky hýčkáme... a hlavně si tím omlouváme samy pro sebe, že se aktivně podílíme na jeho nevěře.Takže hanět teď někoho, že se kurví, když mi dřív nevadilo, že to činil za mé čilé účasti, to pro mě prostě nemá logiku,“ ukončila jsem to.
„A copak se ti ještě nelíbilo?“ usmála se na mě shovívavě.
„No, co by? Dokud byly jeho milenkami, tak ty milostné poměry tajily. Teď ho protřepou na veřejnosti? Proč? Za trest? Z bolavého srdce se netrestá. Ale z uražené ješitnosti ano. Tak ani to po mně, holka zlatá, nechtěj. Ale hlavně mi neříkej, že jsem byla jeho milenkou o dost déle než kterákoliv z nich, takže jsem se nakonec ocitla v roli jakési druhé manželky. To už jsem od tebe taky slyšela,“ odpověděla jsem a otočila se zády. Už jsem hovor na tohle téma chtěla ukončit.
Protože  jsem si najednou uvědomila, že tímhle rozhodnutím nezúčastnit se jsem svého milovaného definitivně prohrála. Že ty ženy vykřičí do světa svou bolest. On se bude malou chviličku zlobit, a pak mu zalichotí, jak hlubokou brázdu v jejich srdcích zanechal. Jen já se svým mlčením vyloučím ze hry, protože má brázda vidět nebude. I kdyby byla ve skutečnosti nejhlubší, a i kdyby se ani po mnoha měsících vůbec nehojila. Ale co není zjevné jako by nebylo.

A tak jsem si aspoň v duchu slíbila, že už se nikdy na žádný sraz nevydám. Nějak na nich u společného stolu obvykle nemůžu najít své místo.