Bezrozměrný únik - pokračování

„Ano?“ ve sluchátku zazněl energický hlas jeho dcery.

„Ahoj zlatíčko,“ slyšel, jak se mu chvěje hlas prožitou bolestí i láskyplnou něhou ke své dceři.

„Ahoj tati. Jak se daří?“

„Maminka dneska umřela.“

Krátké ticho vystřídal tlumený povzdech.„Tati, to je strašné....zítra přiletím prvním letadlem, kterým to půjde,“ její hlas pomalu nabíral na síle i na jistotě. “Dám ti vědět, v kolik mě vyzvedneš na letišti.“

Smuteční hosté se po hostině rozjeli do svých domovů, s dcerou strávil společně ještě týden, na který si vzal dovolenou, aby si užil její přítomnosti. Včera v noci však odletěla zpět do Kanady ke své rodině. Po návratu z letiště nemohl dlouho usnout a ráno vstal snad poprvé s vděčností, že může jít do práce. Všechno bylo lepší, než zůstat sám se svými myšlenkami.

Teď je večer, sedí sám v šeru a tichu obývacího pokoje a cítí se vyčerpaný. Jít spát je ještě brzy a navíc se bojí,že nebude schopný spánku. Na televizi nebo čtení nemá ani náladu, ani sílu. Zakloní hlavu dozadu, zavře oči a snaží se na nic nemyslet. Skrz víčka se mu tlačí temná šeď, která se pomalu zjemňuje, světlá, až zmizí úplně a její místo nahradí nažloutlé světlo, které se zúží do jakéhosi tunelu. Cítí fyzickou sílu vtahující ho dovnitř, i to, jak se odpoutává a dává do pohybu. Pohyb se stále zrychluje, okolo něj se míhají světlé stěny s obrazy výjevů života na zemi. Zaplaví ho očekávání klidu a jistoty. Světelný tunel se rozpustí do světlého prostoru bez hranic, pluje v něm svobodný, naplněný láskou a štěstím, prožívá naprostou blaženost. Vnímá, že všude okolo něj jsou další bytosti stejného rozpoložení, že on je oni i naopak, že společně jsou součástí všeho.

Ráno se vzbudil za svítání s bolavým tělem od spánku v křesle. Nejdříve si nemohl vzpomenout, proč nespí v posteli, postupně se upamatoval na včerejší večer i na zvláštní únik vědomí do nevědomí. Podobný únik už zažil v den, kdy jeho žena odešla z pozemského života.

V neděli po obědě se vydal pěšky na hřbitov. Sice se venku mraky tahaly se sluníčkem o místo na nebi a občas sprchlo, ale bylo teplo a cesta tam procházkou trvala jen 20 minut. Když položil na hrob kytičku a zapálil svíčku, sedl si na jeho okraj a vzpomínal na svou ženu. Sluníčko zrovna svítilo, proto jej zarazilo, že kousek od něho, v mezeře mezi korunami stromů, začalo jemně pršet. Vstal a rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil odkud se déšť blíží a ke svému údivu zjistil, že jinde neprší. Okouzleně sledoval jemné kapičky duhově se třpytící v paprscích, které se prodraly mezi stromy.

Nikdy se o duchovní záležitosti nezajímal, ale jev na hřbitově i jeho úniky vědomí ho dovedly k rozhodnutí zjistit více o lidské duši. Hned v pondělí po práci zasedl doma k počítači a zadal heslo duše. Nevěřil vlastním očím, kolik článků na toto téma existuje. Jako první mu padla do oka Kvantová duše od Rostislava Czerudy, což mu přišlo nejblíže jeho naturelu, žádné povídání o andělíčcích, bozích a svatých. Nikdy si nepomyslel, že by jej čtení teorie o duši mohlo tak uspokojovat. Celý týden po práci spěchal každý den domů a brouzdal po internetu dlouho do noci, dokud jej nebolely oči. Nakoukl i na různé vebové stránky, jako jsou například tetakaterina, kde se píše o očekávaných změnách roku 2012. Přečetl také Důležitá poselství George Kavassilase, který tvrdí, že ke konečné změně dojde 21.3.2013, tedy v den jarní rovnodennosti.

V neděli pak zase po obědě navštívil ženin hrob, poseděl na jeho okraji a v duchu jí vyprávěl o svých únicích vědomí, o tom, co četl o duši i jak to na něho vše silně zapůsobilo. Přitom si poprvé uvědomil, že se teď cítí mnohem klidnější a vyrovnanější.

Nový pracovní týden už nezačínal takovým nadšením pro pracovní proces, jako ten minulý. Rozhodl se, že vystoupí o dvě zastávky autobusu dříve a trochu se projde. Cestu si zkrátil přes park lemovaný nízce zastřiženým živým plotem. Když z něho vycházel, uviděl na plotě ležet dvě knihy.

„Jak může někdo takhle odložit knihy, to nechápu,“ zabručel si pro sebe a strčil je do tašky s tím, že se na ně v práci koukne.

Chystá se z práce domů, když si vzpomene na knihy. Vytáhne je a začne zkoumat. Jedna z nich, tlustá, v tmavě modrých deskách, je starý Technický slovník, abecední oddíl C až L, druhá, slabší, je román s názvem Zákon od Rogera Vaillanda. Všimne si, že jsou obě uvnitř založené. Nejprve ze zvědavosti nahlédne na založené stránky ve slovníku a první slova, která přečte na staně 268, jsou vlevo nahoře napsaná zesíleně, odkazující na první technický údaj této stránky - Jarní bod. Román otevře na stranách 232-3 a ani neví proč, pohled mu padne na konec strany 233 , na posledním řádku stojí – nejblíž k té absolutní lásce.