Na skok do Tábora

Počátek cesty

Jsou bytosti, ze kterých vyzařuje askeze. A naproti tomu jsou koláče, ze kterých vyzařuje perverze. Dojídám jahodový koláč a ničím tak poslední důkaz Prahy na cestě do středověkých jižních Čech. Ničím ho ne jako nepřítel perverze, ale jako její spiklenec.

Senohraby

Senohrabskému nádraží vévodí restaurant Franz. Hrabat seno, nebo vysedávat v hospodě. To je otázka, kterou si místní kladou odnepaměti. Velkorsý pan Franz ji vyřešil s jistotou, jakou jsou obdařeni jen hospodští a prezidentští kandidáti.

Ulice

Mám rád ulice, které končí mořem. V Táboře žádná taková není. (Kupodivu.) Ale téměř každá tu končí sněním. A to není zase tak málo.

Na kraji času

Z dálky štěká pes, kuchaři pomalu sundávají čepice, popelnice zve plakátem na velkou módní show a kašnu tady na náměstí Mikuláše z Husi to neruší. Dál si tu hlaholí svou vodní řečí. A v jednom zákoutí, za zrezlou mříží, to voní kadidlem a divokými zvířaty. Jako apoštolové o letnicích Tábor mluví mnoha jazyky.

Noční strážci

Poslední letní cikády tu střeží klid a kamera městské policie veřejný pořádek. Zatímco noční zvířata udržují klid nebojácným zpěvem, jak jinak ve městě husitů, kamera hledí do tmy parku tiše. Za jejím zvědavým okem ukrytý strážník, snivec na služebně.