POHLAVÍ PONORKY pokračování 2

…..... mlčení je předzvěst událostí. Rozmáznutý pod mikroskopy, vydávám svědectví o kouscích sebe sama. Má nepřítomnost je jen oddělením smrti od reality. Zatím ještě čekám doma, spím, nespím, promítám barevné záběry vnitřního já. Ano, to už jsem viděl na vlastní oči, tenkrát to bylo zrcátko v obýváku. Svítil jsem baterkou do nosu a připadal si jako speolog. Jezírko, hezké, ale nepatřilo tam. Dnes na barevném monitoru v detailech struktur, takový lavor s taveninou po atomovém výbuchu v útrobách. Primářka to ještě neviděla, já ano. Zvědavost a profese ji nutí zavelet, vsunout kleště. Připomínají hladového afrického krokodýla v Serengeti zahryznutého do pakoně. Rve si svůj kus. Víc ho nezajímá.

Na oběd jsem si dal poslední nutrii, odpoledne dám další, dcera donese Nutridrinky, tentokrát k mému svátku. Hodná holka, víc dělat nemůže. Tak upekla štrůdl. Výborný. Ve dvacetjedna jedu pro ženu, pochopitelně autem a rychle. Druhý den nemám klíče od bytu, ona ano. Napadlo mne, že už je nebudu potřebovat. Proto je ani nehledám. Vynechám nemocnici a balím na chatu. Pomalu, jen tak, co rafika stovku mine, se blížíme k cíli. Vrata otevřená vítají ….....