KINO ŽIVOT

Bylo mi asi sedm let a už jsem chvíli chodila do školy. Takže nastal čas, abych i do kina chodila sama. Maminka mě tam přivedla, koupila mi vstupenku a posadila mě na správné místo, protože zase tak velká, abych to nepopletla, jsem ještě nebyla. Dodnes nevím, jestli na mě čekala celou dobu někde poblíž, ale vždy stávala venku před kinem, když promítání skončilo, aby si mě odvedla domů a po cestě vyslechla mé překotné líčení shlédnutého. Dnes už vím, že mi tím dala velký dárek… do kina, do divadla, na koncert či na výstavu umím chodit sama a společnost k tomu nutně nepotřebuji. Nějak jsem pochopila, že v doprovodu či bez něj, stejně jdu vnímat sama za sebe.

Nikde ale člověk není sám, byť i sám přišel. Diváků bývá plno a jsou různí. Šustí pytlíky, křoupají popcorn, šuškají si a nebo jen tiše sedí a listují v programu. Někteří dávají najevo emoce a jiní zůstávají za maskou nedotčenosti. A velmi výjimečně přijdou i takoví, kteří pomalu čtou. Titulky pochopitelně.
Bylo to už dávno, když se v našich kinech rozběhl film Čelisti. Není to můj šálek kávy a dnes bych si jej v programu nevybrala. Tehdy to byla „bomba“, věc nevídaná, a já byla ve věku, kdy jsem hltala všechno. A protože jsem taková nebyla sama, praskalo kino ve švech. Řadu přede mnou obsadila rómská menšina. Proti menšinám nic nemám, neb znám dost příslušníků „většin“, kteří často nadělají horší paseku. Takže jsem se v klidu usadila a do kapsy si vysypala bonbóny, abych nešustila sáčkem, až film začne. Moje obavy, že bych tímto počínáním mohla rušit ostatní diváky, se záhy ukázaly zhola zbytečné. Stěží bych tím přehlušila hlasitý přednes titulků. Uprostřed velké rómské rodiny se totiž usadil mladík, který svým blízkým předčítal. Řada před námi tedy byla o titulek pozadu. Film tím získal neotřelý, další rozměr… ozvěnu. Zasmálo se celé kino… zasmála se jedna řada diváků. Celé kino oněmělo… do ticha upadla jedna řada. Sám Steven Spielberg byl měl z téhle mírně hororové nadstavby radost.
A mělo být hůř! To když se zcela nečekaně zjevila na plátně žraločí hlava. Lekli jsme se všichni. Řada přede mnou, nejspíš v důsledku menší opožděnosti v ději, se lekla víc, a všichni prudce ucukli dozadu. Celá soustava dřevěných spojených lavic neodolala jejich instinktivnímu prudkému pohybu… a převrátila se. Tak jsme rázem každý měli jednoho rómského spoluobčana v klíně. To už by se i Alfred Hitchcock tetelil blahem.
Na svůj klín jsem ale háklivá a trvám si na právu rozhodovat, kdo mi v něm bude ležet. Stejného názoru zřejmě byli i moji spolusedící. A protože jsme v té době měli určité „hejrupáctví“ v krvi, stačil jeden pokyn staršího pána na kraji řady.
„Raz, dva, tři, teď!“ zakřičel…. všichni jsme zabrali a vrátili vyvrácenou lavici i s jejím obsahem do původní polohy.
Rómský čtenář  dál bez patrného přerušení deklamoval svým příbuzným titulky, a mladá slečna po mé pravici po zbytek filmu drmolila něco o tom, že určitě bude mít blechy, neb má chutnou krev a ty mrchy na ní lezou. Přišlo mi to veselé ve chvíli, kdy nelítostný žralok zaplavoval krví z roztrhaných lidských těl celé plátno. A tak mi diváci nakonec z Čelistí udělali docela slušnou komedii.

Život šel… a já chodila do kina. Někdy se jen bavit, někdy třeba i něco pochopit. Po Bondarčukově Waterloo jsem byla přesvědčená, že už větší šílenství válečných jatek nikdy neuvidím. Ale přišla Okupace ve 26 obrazech a já, ač už velká, jsem se držela za ruku mého tatínka.
Před očima se mi odvíjela další a další filmová představení a postupně jsem začínala držet za ruku své děti, abych ji vzápětí pouštěla. Protože rostly a ruku mámy přestávaly potřebovat. A já myslela, že už se nikdy s nikým takhle držet nebudu.
Ale není film jako film. Když se objevil jeden, jehož autorem je člověk, kterého znám od dětství, chtěla jsem ho vidět. Tušila jsem, že z něj budu cítit nádherně tajemnou, jemně pochmurnou krásu mého kraje. Kraje, který pokládám za svůj domov, byť v něm už nežiji, ale stále po něm teskním. A tak jsem se vydala do kina… se svým milým. Když se mi začaly do vlhka rozpíjet oči, vzal mě poprvé veřejně za ruku. Přidal mi tím k dílu něco navíc. Pocit, že jsem svá milovaná místa neztratila, nosím je v sobě, ale mohu bez nich žít. Život přece není o místech ale o lidech. A protože mou ruku ponechal ve své, i když jsme vyšli z kina, odnesla jsem si ten pocit navždy s sebou. A ústřední melodie filmu, kdykoli ji zaslechnu, mi bude bolestivě znít i tímto poznáním.
Poznáním, že život je největším filmovým dílem, jehož režisérem jsme sice každý sám… ale do konečného obrazu v naší duši ho dotvářejí diváci, kteří s námi sedí v jedné řadě.