Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV Albertu
Autor
Herr_Jaroslav
Dějí se věci, v tom Albertu. Oni tam zákazníkům pouští hudbu. Už jsem zažil Pink Floyd, Metallicu, Toma Jonese a dokonce Iron Maiden. Dnes hráli "Je t´aime, moi non plus", to je francouzská píseň, kde si nějaký muž se ženou sdělují informace o svých erotických pocitech. Celá skladba nemá příliš mnoho slov, a končí už jen vzdycháním zpěvačky, dokonce mám podezření, že by stačily ještě dva, tři takty a dosáhla by v nahrávacím studiu vyvrcholení. Tak tuhle písničku v Albertu hráli.
Když nad sebou zpěvačka začala ztrácet kontrolu, nakupující ženy, tlačící před sebou své vozíky, plné rohlíků, tlačenek a eidamů, začaly působit trošku nesvéprávně. Spatřil jsem středněvěkou, seriózně upravenou paní, jak za chůze omámeně hledí do stropu, dokud neporazila stojan se žvýkačkami. Další žena strnule naslouchala stenům, linoucím se nad regály, hlavu otočenou k reproduktoru, a bezduše si přidávala do vozíku dalamánek za dalamánkem, odhadem jich už měla naloženo něco kolem stovky. Jiná zákaznice couvala koridorem s náručí toaletních papírů, oči nepřirozeně rozšířené, chřípí neméně, nevnímajíc nic než zvuky sexuální vybíjené. Na cestě k horkému vzrušení ji zastavil až chladicí box, do něhož pozpátku zapadla mezi termixy s ovocnou příchutí. Mladá slečna pokladní držela v ruce sáček piškotů a s nepřítomným pohledem jím komíhala nad tútajícím skenerem, takže na displeji naskakovaly nové a nové přírůstky ve výši třinácti korun českých, až celková suma za pět rohlíků, kedlubnu a zmíněné piškoty dosáhla čtyř stovek.
Žádnému obchodnímu řetězi nepřeji nic zlého, tudíž jsem rychle přivolal manažera prodejny a ukázal mu tu spoušť. Reagoval profesionálně a během okamžiku zarazil zpěvačce její erotické běsnění. Poté se jal počítat škody, když byl předtím s mou pomocí vytáhl podchlazenou paní z termixů. Vděčnost za mou všímavost a iniciativu projevil tím způsobem, že mladé pokladní, stále ještě zpocené ze silného zážitku, nakázal, aby na můj nákup poskytla dvacetiprocentní slevu. Měl jsem sice v košíku pouze jednu kaiserku za tři devadesát, ale i tak to potěšilo.
Možná teď čtenáři vykřikneš: "Jardo, ty kecáš!" A já odpovím: "Tak kecám, no a co...!"
13 názorů
za tu poslednú vetu! ***
ak by si ju nechal vyrieknuť mňa, neviem, či by to bolo za jednu :)
aleš-novák
15. 02. 2013Garth: mě připadá, že ten konec zbytečně brzy zbavuje čtenáře iluze...
Máš dobrou představivost, škoda že netočíš filmy, mohlo by být veseleji :-)
aleš-novák
15. 02. 2013ten poslední řádek bych klidně vynechal...
Herr_Jaroslav
15. 02. 2013Kecáš, se mi chtělo vykřiknou hned na začátku, ale pak si říkám: proč ne? Následky, dotažené "ad absurdum" jsou pochopitelně nadsazené, ale té písni (tomu, že by zazněla v obchodu) by se věřit dalo, kdybys to na sebe nakonec neprásknul. Hrávali ji ostatně i v rádiu a pro veřejnou produkci se možná hodí víc, než Alexandrovci. I ti by ovšem dokázali někoho přivést k podobným pocitům :-)
Tuhle miniaturu můžeš klidně vydávat za fejeton.
Sice kecáš, ale představa té jurodivé pokladní a paní zapasované pozadím v chlazených mléčných výrobcích stála za to! :))))) *t
aleš-novák
14. 02. 2013nekecáš zas tak moc :o)