Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNevím, a vědět to nechci
Autor
Edvin1
Bez prologu
Slezané jsou divné plémě. Aspoň v mém chápání. Když vám něco vypráví, klidně utnou větu v půli slova; říci zbytek považují za ztrátu času a energie, neboť oni si holt dobře rozumí a říci více není třeba. Nebo při referování o nějaké události se neobtěžují jmenovat ani o koho šlo, ani místo, kde se to seběhlo. Mám dojem, že si to zapamatovat nemíní. Místo jména řeknou krátce: „Uni go tam mianovali,“ a je to. Prostě, když chcete vědět, o kom je řeč, tak se ho na jeho jméno zeptejte. Že to nejde, Slezanům jaksi nevadí.
Mou tchyni, Slezanku, znám již od dob, kdy jsem ještě netušil, že se staneme blízkými příbuznými. A pamatuji se, že už tehdá jsem od ní párkrát slyšel typicky slezské: „Nevím to, a ani to vědět nechci!” Nějak jsem nemohl pochopit, jak někdo může schválně chtít zůstat ignorantem.
Naši sousedé, mladí lidé přistěhovavší se sem do Porýní za prací ze Žitavy, jsou hezký pár. Čekali své první dítě, a tak si koupili domek jen pár kroků od našeho. Zařídili si tam útulné hnízdečko. Obnovili jej, vybavili novými okny i dveřmi, zbourali jednu stěnu a postavili jinou, zahrádku naplnili stromky, keři, krmítky a budkami pro ptáčky, dokonce na internetu našli malý skleník, co se do ní ještě vešel a hned v něm začali pěstovat rajčata. V přední zahrádce nasázeli mnoho květin a vonných keřů. S časem se jim narodila dcera, a ještě chlapec s plavými vlásky. Koupili jim černé kotě. V tomto okolí, zabydleném postaršími lidmi, jejichž děti se dávno odstěhovaly, opět zaznělo rozkošné štěbetání.
Kteréhosi dne jsem pana Junkerse potkal na ulici. Nevím, odkud jsem k tomu sebral odvahu, abych jej oslovil ve věci, o jaké Němci mlčí. Pochválil jsem mu dům i zahradu. Poděkoval, a tak jsem se nadýchl a dodal: „Máte moc hezké děti. Líbí se mi, jak se o ně staráte.” Udiveně se na mne podíval, ale pak si uvědomil, že i já jsem z Východu a řekl: „Člověk si na ně musí najít čas, když už si je pořídil.”
Pan Junkers se zde objevil s prořídlými vlasy, ale držel se zpříma. Povoláním je účetní. Zprvu jen přes den, ale později, když jej začaly tížit dluhy, jsem jej vídával, jak si z auta nosí domů pořadače a jedno okno na patře pak svítí dlouho do noci. Jeho postava již nebyla tak vzpřímená jako dřív a vlasy mu z hlavy zmizely úplně. Taky se mi zdálo, že je málomluvnější než dříve.
Smíchu a štěbetání dětí v zahradě a okolí ubylo, až před pár dny ustalo úplně. Předevčírem jsem vycházel z domu ve chvíli, kdy pan Junkers zrovna nasedl do auta a odjížděl. Před našimi domky je jen cesta pro pěší, ne ulice, a on sem vlastně vjíždět nesměl. Ale stejně jsme to občas všichni dělali. Už kvůli nákupům. Nebo oni kvůli dětem. Opatrně couval, ale když projížděl kolem našeho vchodu, nezapomněl mi jako vždy zamávat. V tu chvíli od nich vyběhly obě děti, a za nimi paní Junkersová. „Tatí, kam jedeš?” volaly a běžely za autem. Pan Junkers zastavil, vystoupil a vrátil se k dětem. Objal je, a když k nim došla jeho žena, děti jí předal. Nasedl do auta a odjel.
„Všiml sis, že jejich auto už tady v noci neparkuje?” řekla má žena. Stála za mnou a tu rodinnou scénu pozorovala.
„Já? Ne!” řekl jsem popravdě.
„Já ano,” řekla má žena.
Bylo půl šesté večer.
Včera ráno, ještě za tmy, na tu cestu pro pěší nacouvalo velké stěhovací auto. Zastavilo u Junkersových a tři stěhováci je během půlhodiny naplnili. Večer, už zase za tmy, přijelo znovu. Opět odjelo plné.
Dnes ráno, tak před sedmou, jsem vytáhl kolo z garáže a jel do práce. Když jsem projížděl kolem jejich oken, zůstal jsem stát. Vnější rolety nebyly spuštěné jako obvykle. V koupelně na patře svítilo zapomenuté světlo. V pracovně pana Junkerse stály u samého okna malířské štafle. Chyběly záclony i regály s šanony.
V přízemí někdo pootevíral všechny skříňky zabudované kuchyně. Zely prázdnotou. Na vnitřním parapetu stálo pár květináčů bez květin. A před oknem, na jeho vnějším parapetu, se choulil černý kocour s bílými tlapkami a žalostně mňoukal.
Vrátil jsem se a zazvonil u našich dveří. Otevřela je tchyně. „Mamko, nevíš, co se to tam stalo?” řekl jsem a ukázal směrem k Junkersovým. Dívala se na mne svýma starýma, vědoucíma očima a mlčela. A pak řekla: „Nevím, a vědět to radši nechci.”
Po více než čtyřiceti letech jsem ji konečně pochopil; já jsem tentokrát taky vědět nechtěl.
41 názorů
Je to múdre. A dobre napísané, ako zátvorka: Výrok na začiatku a výrok na konci ako praktická ukážka.
Vítám tě zpět po delší absenci; fakt to byly tři roky? Písmák -- ač to někteří zpochybňují -- stále žije :-)
Kolobajda, Lakrov:
Myslím, že nastal čas, abych se vrátil. Ty první měsíce mé absence jsem pilně připravoval rukopis novely Šlápoty do jedné lit. soutěže. A pak jsem odešel do důchodu - a místo abych měl více času, ztratil jsem pro náhlý nárůst povinností pojem o čase. A než jsem se nadál, byly z toho celé tři roky.
Kolobajdo: Já Slezan nejsem, jak jsi jistě z mé novelky pochopil. Jak že se tomu v "newspeak" říká? Že jsem byl v Havířově pouhá "náplavka". Ale dnes už jenom host.
Lakrove: Milé, že si mě pamatuješ.
Oba: Řekla Vám ta knížka něco? Jeden kritik mi napsal, že je místy až "bizarní". Je mi jasné, že její tématika dosud v próze rozebírána nebyla.
Ed :-)
Pro Kolobajda: Zpráva o vydaní Edvinovy knihy Šlápoty, mě zcela minula. Děkuji za upozornění.
Člověče, vidím tě a čtu tě poprvé (škoda, že už tady nic nepublikuješ), ale jdu si koupit tvou knížku Šlápoty. Jsem jako ty - 66, narozen v Michálkovicích a bydlím v Havířově. Nejsem sice hrdý Slezan, ale přesto jsem Slezan a Slezanem zůstanu.
Jistě máš pravdu, Ezo. I o mé tchyni. Ta dokáže mlčet jako hrob.
Pan Junkers se zde zjevil s oběma dětmi a chová se přátelsky, jako by čekal, že se zeptám.
Jeho paní přichází za tmy a odnáší si ještě nějaké věci.
To je živnou půdou pro spekulace, takže si sousedé začínají šuškat, postávají na chodníku a koukají Junkersovým do oken.
Vyhýbám se jim všem. Jednomu nemohu pomoci, a ze šuškání druhých je mi zle. Mám svých problémů až až.
Můj, již druhý, komentář k této povídce zní: Hodně lidí tvrdí "Nevím a vědět to nechci" a při nejbližší příležitosti se přece jenom vyptávají, ne zrovna těch, kterých se to týká, ale tak nějak okolo. (tím absolutně nemyslím Tvou tchyni). Já takovým zvědavcům obvykle odpovídám: "Zeptej se přece těch dotyčných sám, tam budeš nejlépe poinformován."
Často se můžeme něco domýšlet, ale pravdu, proč se rodina doopravdy rozpadla, se nemusíme nikdy dozvědět. Ne každý je totiž schopný prát špinavé prádlo na veřejnosti. Příliš ho to bolí a pak tu jsou ještě děti, které pod tím nejvíc utrpí.
F9: Amen. Tak je to. Skutečnost, že i mistr píše různě, tedy někdy lépe, jindy hůř, jsem si poprvé uvědomil při čtení Hemingwayovy tvorby v mém raném mládí. Jak nádheré jsou knihy ze Španělska (Komu zvoní hrana), z Itálie (Sbohem armádo) a z Kuby (Stařec a moře)! A jak mizerně na mě zapůsobil zbytek! (Až na některé povídky.) Když on, mistr nad mistry, měl právo někdy něco napsat hůř, tak proč ne já, internetový pisálek?
Přesto si myslím, že v případě pohádky o Zajíci a Lišákovi se jedná o neporozumění. Ale to snad ukáže čas. Čtu si ji každý den, teď po několikadenním odstupu, a pořád zůstávám přesvědčen, že je o.k. Napsal jsem spoustu mizerných textů, ale ne tenhle, tenhle opravdu ne!
Závěrem: Utěšuji se slovy Umberta Eca. "Nejlepším kritikem si je každý sám." Ten "každý" jsem i já.
Děkuji Ti za návštěvu a moudrá slova.
Ed
Janino, psal jsem to 50 minut a dal jsem to sem proto, bych byl upozorněn na věci, jež jsem přehlédl. Jak jistě víš, jsou lidé, kteří při čtení textu ihned postřehnou každou chybu i chybku, jiní ji nikdy nevidí, neboť "čtou" jen to, co tam má být, ne to, co tam skutečně je. Jiní ji jen tuší, a teprve cizí upozornění jim plně otevře oči. Já patřím k té druhé a teřtí kategorii autorů. Děkuji Ti tedy za upozornění na často se opakující slova ve druhém odstavci Tvého komentáře. Zapracuji na tom.
Připouštím, že věta "„Čekali své první dítě, a tak si koupili domek“ na někoho může působit divně. V jejich případě tomu tak skutečně bylo - chtěli pro své plánované děti dům se zahradou. Tak zde uvažuje mnoho mladých manželských párů. (A znám jeden, který koupil dům s velkou zahradou, aby jejich milovaný pes (sic!) měl výběh a zůstal zdravý. Nebyli to blbci; paní advokátka, a on generál, mimochodem první německý vojenský přidělenec v Praze po revoluci. A tam velice vážený.) A to mým protagonistům zlomilo vaz. Mimochodem - touha mít nejdřív dům, auto a hotovost v bance, než si pořídím dítě, zde často vede k tomu, že když to všecko konečně mají, je na dítě biologicky pozdě.
Strohou formu vyprávění jsem vybral záměrně. Z té rodinné tragédie na mne zavanul chlad. Usoudil jsem , že strohý, až reportážní styl mi ji pomůže lépe vystihnout.
Tolik na obranu mého stylu.
Ještě jednou díky za vše, a hlavně za připomínky, které rád využiji při další úpravě textu.
Ed
Líbí se mi, že samotný příběh je tady vlastně neviditelný. Taková zvláštní reportáž o tom, že se v životě jednoho člověka něco důležitého děje, ale „diváci“ z okolí netuší, co přesně. Ta náznakovost vytváří napětí, které mě na tom textu láká.
K jazykové stránce:
„...mladý pár přistěhovavší se sem do Porýní za prací ze Žitavy, jsou hezký pár.“ Tohle opakování nepůsobí zrovna šikovně. Podobně tady: „Začal pracovat jako účetní... a později, když jej začaly tížit dluhy...“ V odstavci začínajícím „Včera ráno“ a následujícím se příliš často opakuje slovo domek (před naši řadu domků, před domkem, z domku, z domu, kolem jejich domku...).
„Čekali své první dítě, a tak si koupili domek“ – nevím, jestli je použití této spojky záměrné, každopádně to působí, jako by si koupili domek proto, že čekali dítě, jako by to těhotenství bylo hlavním důvodem či podmínkou (což věřím, že nebylo).
Místy se mi tvé vyjadřování zdá trochu těžkopádné, horší na čtení – třeba „pár přistěhovavší se sem“. Některé věty mi stylem připomínají spíš novinový článek či úřední text, než přirozené vyprávění: „při referování o nějaké události se neobtěžují jmenovat ani protagonisty...“, „abych jej oslovil ve věci...“ a podobně.
Když to shrnu, obsah mě zaujal a forma dostala na frak. Docela ti věřím, žes to psal těch 50 minut, jak říkáš v komentáři.
Marcelo, promiň, nějaké "pootočení" nebylo mým záměrem. Tak jsem Tvá slova pochopil, a pokorně přijal. Já fakt dovedu lépe povídky o věcech, co se kolem mne dějí. Scifi, pohádka a jiná stoprocentní fantazie mi nejde.
Jinak: Za kritiku vždy děkuji. Co mne přesvědčí, přijmu a uplatním, co ne, o tom diskutuji. Obhajuji se.
Prosím, dovol mi bránit ta místa v mých textech, jež považuji za dobrá navzdory kritice. Slušně a věcně. Jako vždy.
A zůstaň mou kritičkou, prosím. Kvůli kritice jsem sem přišel. Bez ní můj pobyt zde nebude mít smysl.
Ed
Zordon, to víš, že se těším tak, jak doporučuješ. Těch 30 hodin mi však líto není. Proč, neřeknu, neboť by mne zde ukamenovali.
Díky za poznámku. Ed :-)
Tak tohle mi ale sedlo! Čte se to hladce, lehce a srozumitelně napsáno.
Zasáhlo mně to, po dočtení jsem hledala kapesník a v duchu jsem si řekla: "Tak zase jedna rodinka".
> ...poraďte mi. Má Marcela K. recht... nebo je to taky něčím jiným?
Tuším, že rozdíl je v tom, zda popisuješ něco, co se opravdu stalo (co jsi zažil, vidě)l a případně to jen místy "přikrášlíš"; to se popisuje snadněji, protože příběh je dán a autor (ty) se zabýváš jen tím, jakého pocitu chceš ve čtenáři dosahnout (komedie, drama, zmyšlení), a samotným slohem, (což je ta zmiňovaná korektura na tři průchody), nebo navíc ještě (snad při kontrolním čtení) dostaneš nápad, jak do takového příběhu podsunout nějaký druhý plán. Čímž se ovšem autor začne přibližovat k té druhé, složitější variantě psaní: To, co chce popsat je vlastně jen nálada, pocit, "obraz", jedna (třeba někým zadaná) věta a vše ostatní musí vymyslet, takže autor najednou balancuje mezi "třemi profesemi". Tahle povídka (podle toho, co uvádíš) je tím prvním připadem, Zajíc a Liška tím druhým.
Cizí slova teorie kolem toho neznám. Spíš jen tak tuším, co se autorovi při ppsaní může honit hlavou. Byl by z toho hezký námět na diskusi (možná už tu podobná někdy byla).
Pokud autor sepíše za 50 minut text, který se líbí a za 30 hodin text, který se možná líbí méně, má na výběr dvě možnosti. Litovat těch 30 hodin nebo mít radost z těch 50 minut. Já bych byl pro to druhé :)
Marcela.K.
01. 03. 2013Takže Edvine, promiň, ale tohle fakt nesnáším. takové to "pootočení" výroku druhého tak, aby to bylo "jako pravda".
Nikde jsem nenapsala, že neumíš psát pohádky. Napsala jsem jen, že povídky Ti jdou líp a to, jak sám uvádíš zde v jednom komentu, i potvrzuješ. Vlastně, vrátím-li se ke svému komentu u té zmiňované pohádky O Lišákovi a Zajíci, potvrzuješ i můj názor - s pohádkou jsi se "dřel" přes třicet hodin, na tuto povídku jsi nepotřeboval ani jednu hodinu.
Ano, k psaní je potřeba nejen talent, ale i píle. Pokud je ale z textu znát, jak moc jsi se s ním "dřel", nediv se, že ne každý Ti ho pochválí.
Opakovaně se bráníš tím, že to nebyla pohádka určená dětem.
Dobře, možná nejsem na takové příběhy, kde Zajíc "přefikne lišku" dost vyspělá. Možná mám pod pojmem pohádka zkostnatěle zahrnuté klasiky. Přesto si dovolím poznamenat, že pohádek mám načteno spoustu. A nejsou to jen ty od B. Němcové a K.J. Erbena.Moje děti vyrostly na těch od Svěráka, Wericha, Petišky, Z. Novákové...
Víš, už delší čas sleduji, že velmi nelibě neseš, napíše-li Ti někdo nesouhlas k jakémukoliv Tvému textu. Napadáš ho pak, dovoláváš se souhlasu ostatních.
Já opravdu nemám toto zapotřebí. Napříště tedy Tvé texty už raději komentovat nebudu.
Diano, vřelý dík. Víš, ta pohádka má sice taky leitmotiv, a to dost hluboký, ale použil jsem pro předání té myšlenky abstraktní svět zvířat, který je dnes lidem cizí, a když čtou "pohádka", očekávají něco jako od Boženy Němcové a tu myšlenku nepostřehnou. Jsem rád, že se našla aspoň jedna (no, bylo jich více) čtenářka, která četla pozorně.
Přeji hezký víkend.
Ed
Alešu, díky, rád se propříště ponaučím, pokud se ovšem kritik vyjádří tak, abych příčinu jeho výhrad pochopil. Z velké většiny si s těmi poznámkami nevím rady.
Květoni, děkuju, já to vím, a stejně si neumím nasadit hroší kůži. Pořád si říkám: "Ponauč se z toho, co tě přesvědčí, a na zbytek kašli," ale stejně mne bolí, když mě lidi bijou, a neřeknou pořádně proč. Asi bych si měl vymyslet jiného koníčka. Co nekope. :-)
Květoň Zahájský
01. 03. 2013Tohle je otázka spíš pro literární vědce. Autor by se měl jen pousmát a dál psát věci, kterým sám věří. Ani Michael Jackson neměl samé hity - a jaký to byl pečlivka.
aleš-novák
01. 03. 2013Edvine, text "nevím a vědět nechci" je spíš populárně naučný, čtenář v něm hledá něco jiného než v pohádce.
Po třech kritikách nelze mluvit o "zdrcujícím" odsouzení, ber to jako poučení pro příště. Nebo třeba jen někteří nepochopili tvou "genialitu" , přimíchávat do pohádkového textu "přírodovědné" pasáže o značkování teritoria může někomu připadat zvrhlé. Já bych řekl, že to právě děti zaujme, budou se ptát na další podrobnosti...
Děkuji všem, kteří sem zavítali a na text se mrknuli, a zvláště těm, kteří zde zanechali nějakou stopu.
Mám k Vám prosbu:
Tenhle příběh mne po vyvrcholení dramatu v mém sousedství napadl včera ráno. A během dne jsem jej sepsal. Stačilo mi na to 50 minut, včetně třech kompletních korektur (třikrát jsem prošel celý text). A, světe div se, na Písmáku se to přesto všem dosavadním čtenářům líbilo, a námitky téměř žádné.
Předešlý text o zajíci a lišce jsem psal, opravoval, upravoval, doplňoval a proškrtával celý týden. Odhaduji, že dobrých 30 hodin. Pár dobrých kritik, ale většinou kritiky zdrcující. :-(
Oba texty psal jeden člověk, disponující sobě vlastními schopnostmi v oblasti psaní příběhů. Oba texty mají své, jak soudím hluboké, lidské téma. A přesto byly přijaty tak rozdílně. Kroutím nad tím hlavou, a to tím víc, že jsem do toho, dle kritiků mnohem horšího, vložil daleko víc úsilí i času.
Marceka K. tvrdí, že pohádky i "pohádky pro dospělé" prostě psát neumím. Stývn zase, že jsem si nedal bacha na syžet. Prosím, poraďte mi. Má Marcela K. recht, nebo Stývn, nebo je to taky něčím jiným?
Budu vděčný za každou dobře míněnou odpověď. Předpokládám, že malá diskuze na toto téma by mohla pomoct i jiným zdejším autorům.
Váš Ed :-)
Lakrov. Jsem Slezan, puvodem ze SC.
Diky
Sorry, nejak mi nefunguje diakritika.
Hezky sepsaný smutný příběh (věřím, že se skutečně odehrál), sloužící k objasnění, či snad dokonce k obhájení onoho ignorantského výroku, uvedeného v názvu.
...pana Junkerse zastal před domem... # Středočech (též JČ ,ZČ, SČ) by řekl zastavil, ale předpokládám, že nejde o překlep.
A když pročítám komentáře, napadá mě, jestli se to někdy naučím...
aleš-novák
28. 02. 2013podepisuji Květoňův komentář. tvůj text má pěkné téma i podání, jako vždy...
Marcela.K.
28. 02. 2013Dost často se mi stává, že mi v nemocnici pacientka řekne: "Sestřičko, pamatujete si mě? Já...před x lety..."
Našla jsem si "milou odpověď : "Asi jste nezlobila, jinak bych si vás pamatovala." Přidám úsměv...není možné si pamatovat tolik lidských tváří, tolik osudů.
"Nevím a vědět to radši nechci." znám tuhle obrannou větu.
Já v práci často "vědět" musím, ale naučila jsem se i rychle zapomínat. Jinak bych se z toho všeho už dávno musela zbláznit.
Proto často v soukromém životě používám tuto obranu.
Ono se to totiž často nakonec obrátí i proti vám, když "Víte a vědět chcete", protože pokud víte, a snažíte se třeba i pomoci, nakonec se potvrdí i ono známé - že každý dobrý skutek "musí" být po zásluze potrestán...
Jo, tento text se mi líbí *.
Květoň: No prosím, jsi mnohem mladší než já, a už to víš. Mně to trvalo více než 40 let, než jsem mámu pochopil. Vlastně je to velice moudrá životní filosofie.
Díky za návštěvu.
Ed
Květoň Zahájský
28. 02. 2013"Nevím, a vědět nechci" zní sice poněkud sobecky, ale v zásadě se jedná o zdravý odstup od problémů, jež se nás netýkají a které bychom raději řešit neměli. Brát na sebe viny celého světa se často nevyplácí.
Zordone, nevím, proč k této tragédii došlo. Domnívám se však (informed guess), že v tom byla buď
1. ženská, nebo
2. dluhy, nebo
3. kombinace obojího.
Vyhněte se obojímu, a bude Vám dobře. Což Vám ze srdce přeje
dědEd :-)
no musím, říct, že tento příběh mi jde troch pod kůži...nedávno jsme se stěhovali do vlastního