Sladké mámení

S nepřítomným pohledem prolistovala letáky plné lákavých barevných obrázků zboží, které naživo nikdy tak dobře nevypadá. Netečně přelétla očima akční ceny a rozesmáté obličeje. Bylo jí to jedno. Nikdy se nepídila po nejlepších cenách, nejvýhodnějších baleních, nejčerstvějších kouscích. Tak dobře. Zvedla se. Konečně vzala tašku, peněženku a vyrazila.

Po cestě počítala dlažební kostky, které se jí míhaly před očima. Jako dítě věřila, že když vydrží celou dobu jít po jedné řádce dlažebních kostek, bude mít štěstí. Někdy si to ostatně myslela i teď. Budu dnes mít štěstí? Přemítala. Jak se blížil obchod, zpomalovala. Nechtělo se jí. Ale už je to tady. Dveře obchoďáku se před ní otevřely jako nenasytný chřtán, který pohltí každou minutu desítky lidí.

Procházela mezi regály. Co vlastně potřebuju? Hodila do košíku pár věcí. Možná mezi nimi byly i některé z těch barevných obrázků. Nevěděla. A pak to přišlo. Najednou ji to zaplavilo jako vlna. Přišlo to zrovna v okamžiku, kdy byla sama v uličce plné sladkostí s barevnými obaly. Zrovna tehdy. Nebo právě proto tehdy? A není to jedno? Do očí ji udeřila sladká čokoládová tyčinka. Natáhla k ní ruku. Zrychlil se jí dech a na čele vyrazily kapky potu. Dýchej, dýchej. Jen ji položíš do košíku, nic víc! Poroučela si. Ne, tentokrát zase prohrála. Ruka jí zamířila ke kapse a tyčinka v ní nenávratně zmizela. Ten pohyb jako by uvolnil napětí. Srdce už jí nechtělo vyskočit z hrudi. Všechno je už v pořádku, řekla sama sobě málem nahlas. Ale co to? Něco kousek od ní se pohnulo. Bleskově se otočila. Kousek od ní stál malý chlapeček. Mohly mu být tak tři, čtyři. Díval se na ni modrýma očima a u nosu měl nudli. ,,To si nemůžeš vzít. Musíš za to dát paní plodavačce penízky!" Vyschlo jí v krku. Já vím, že si to nemůžu vzít, ale nemůžu si pomoct, tak se laskavě starej o sebe! Chtělo se jí zakřičet. Pak se ale nadechla a pomalu vrátila tyčinku na místo. Když tu byl někdo, kdo ji odhalil, najednou to šlo. Chlapeček se usmál. V té chvíli se zjevila jeho maminka. ,,Honzo, kde jsi? Kolikrát ti mám říkat, že se nemáš bavit s cizíma lidma?" plísnila chlapečka a táhla ho pryč. Ona ale odcházela spokojená. Dnes tedy měla štěstí. Dnes vyhrála. A zítra? Kdo ví. Zítra to možná zase nezvládne, ale dnes, dnes ano. Rychle zamířila k pokladně.