Kašlíček, rýmička a teplůtka

Preventivně jsem zakňučel jak nakopnuté štěně a uhýbal před napřaženou utěrkou, která mi měla pomoci s rychlým ústupem.

‚Ty toho naděláš.‘ zlehčovala dál mé zranění a bolest, kterou jsem prožíval. Z prstu crčela krev jak z čerstvě zaříznuté slepice. Cítil jsem, jak z mého těla odchází život.

‚Jdi si to opláchnout.‘ naděje, že žena projeví o trochu více zájmu, byla ta tam.

Pomalým krokem, tak abych šetřil síly, zpomalil tep a tím snížil riziko vykrvácení, jsem se doplížil k zahradní hadici. Proud studené vody odhalil hloubku mého poranění. Zdálo se mi, že jsem se právě seznámil s proximálním koncem kosti středního článku svého ukazováku.

‚Dej to sem‘ natahovala žena svou ruku směrem ke mně, aby udělala za dost své povinnosti ošetřovatelky.

‚Musí se to vydezinfikovat.‘ výraz ve tváři mé samaritánky, který provázel toto zjištění, by se dal nazvat jako soustrastný, s prvky škodolibosti a okořeněný úsměvem sadisty.

‚Dík.‘ pokusil jsem se vyjádřit vděk za její péči.

Volnou rukou nahmátla na stole připravenou lahvičku s kysličníkem.

‚Bude to pálit.‘ úsměv v jejích očích prozrazoval, že potěšení je na její straně.

To co následovalo, se dá popsat asi takhle: žena s ďábelským smíchem polévala mou ruku kysličníkem a já se statečně svíjel a řval jak tygr. Toto utrpení trvalo snad dvě hodiny. Žena tvrdí, že to byla sotva minuta, ale pochybuji, že její odhad času byl v tomto případě přesnější než ten můj.

‚No vidíš, nic to nebylo.‘ a aby dodala váhu svému irelevantnímu tvrzení, s patřičnou razancí poplácala mou obvázanou ruku. Udělala to schválně! Vím to.

Jsou věcí, které se ženám neříkají. Mezi takové věci určitě patří rozhodnutí vašeho šéfa přidat vám na odměnách, zrovna tak i jeho rozhodnutí vám odměny odebrat. Rozhodně se ženě neříká, že tenhle objektiv k fotoaparátu stál jen třicet tisíc a ani to, že jste zapomněl objednat stůl v restauraci, kam jste měli jít na večeři při příležitosti výročí svatby. Ženě nesmíte říct, že vás dovolená u moře nebaví a zrovna tak jí nemůžete říct, že byste raději jel do Nepálu i kdybyste tam musel jet sám.

Co ale opravdu nikdy ženě říci nesmíte, je to, že vás něco bolí. Nedejte se zmást tvrzením některých žen, které prohlašují, že jsou rády, když se chlap netváří stále jako John Rambo a přizná sem tam nějakou tu bolest. Není to pravda. Platí to, co nám říkali naši dědečkové, že ‚Chlapi nepláčou.‘ Dobře věděli, co říkají, vždyť koneckonců, také měli své babičky.

Slečna, která se rozplývá nad mužskými slzami a tvrdí, že za nimi vidí mužovu schopnost být něžný a romantický, o pár let později tomu samému muži rozšlape zbytky jeho ega slovy:  ‚Proboha neřvi a nechovej se jak slečinka, vždyť máš ještě jednu ruku.‘, anebo ‚Miláčku, pochopila bych, že brečíš, kdyby tě ten kůň nakopl do kolena, ale on tě trefil jen mezi nohy.‘

‚Máte snížený práh bolesti.‘ pronesla další z oblíbených průpovídek má žena.

‚Jste prostě nedokonalí‘ dodala s úsměvem.

Neměl jsem zrovna náladu na vtipkování a tak jsem se snažil zatnout zuby tak, abych se vyhnul dalším, rádoby vtipným poznámkám trýznitelky mého ega. Dle mého očekávání přišlo ještě pár poznámek o tom, že se bůh napoprvé úplně netrefil a tak napodruhé stvořil dokonalejšího tvora a tím byla žena. Poslední poznámku o tom, že to vlastně nebyl Bůh, co stvořil svět, ale že to byla Božka, jsem už raději neslyšel.

Přemýšlel jsem nad všemi těmi velikány, kteří zdobí mužské pokolení. Jak asi musel trpět Jan Žižka, když přišel o své oko a musel si vyslechnout argument o tom, že má ještě jedno. Ani nedomýšlet, co mu doma řekli, když přišel i o to druhé.

Anebo Giordano Bruno. Inkvizice jej poslala na hranici a on musel v posledních chvílích svého života poslouchat z davu ženské hlasy, které komentovaly dění na hranici slovy: ‚No ten toho nadělá, kolikrát já se spálila, když jsem sundávala polívku z ohniště a rozhodně jsem nevyváděla tak jako on.‘

Přesvědčení o tom, že má bolest nepatří mezi témata rozhovorů mezi mnou a mou ženou pramení i z další zkušenosti.

Podzim s sebou přináší krásné přírodní scenérie. Božka obdařila toto roční období neuvěřitelnou škálou barev, zralého ovoce a nostalgie. Přináší s sebou ale i takové nepříjemnosti, jako jsou různé chřipky a virózy. Toho roku se jedna taková nevyhnula ani mně.

Škrábání v krku, pálení v nose, bolest kloubů, zimnice. Všechny tyhle příznaky signalizovaly, že je na čase svařit víno, polknout dvě tablety Paralenu a zalézt do peřin. Lokalizoval jsem jinak celý rok nepotřebný kapesník, lahev vína a tablety. Přišoural jsem se do kuchyně jak se sluší a patří na nemocného a s neokázalým rámusem jsem vytáhl z kredence hrnec na svaření vína.

‚Co jdeš dělat?‘ zazněl dotaz mé ženy z obýváku.

Přidušeně jsem zakašlal a unylým hlasem jsem odpověděl: ‚Jdu si svařit víno.‘

Abych dodal situaci na vážnosti, spustil jsem koncert pro jeden kapesník a dvě nosní dírky. Žena se přemístila z obýváku do kuchyně, aby se na vlastní oči přesvědčila o mém stavu. Změřila si mě pohledem, zrovna když jsem se natahoval do horní police pro teploměr.

‚Copak se děje?‘ pozorovala mé pomalé pohyby, kterými jsem se nažil vydolovat teploměr z krabice, které říkáme domácí lékárna. Mé zakašlání, společně s popotáhnutím mělo naznačit, že se necítím zrovna fit.

‚Ale, ale, copak? Snad ne kašlíček a že by i rýmička?‘

Pokračoval jsem ve svém snažení a konečně nahmátl teploměr. Jakmile má žena spatřila předmět mého zájmu v mé ruce, dokončila svou analýzu situace:

‚A že by i teplůtka?‘

Přijal jsem fakt, že tuhle chřipku budu muset zdolat sám a přesvědčení o tom, že když mě něco bolí, je dobré to utajit, zase zesílilo o něco víc.