Město

Blikaly neony
jak mé dávné rány
a nahoře z bolestí rodil se den  
v oceán bez kostí, ve světlo dítěte 

má bdění jsou bez měst
řekl jsem ke sklu   
a uviděl tmu vraného koně odejít jako dětství 
v sen ulic, v páru Prahy
a nevěděl jsem zase co chtít
snad jen někam položit věnce rukou a narovnat stuhy 
za zhaslé žárovky a lampy se staženými knoty
obejmout tě v zahradách, jež jsou na vstupenky 
opět se v tobě plést nad ošizeným pivem U zavřených očí
a měnit alespoň polohy hlasu když vlastně není co říci
snad kromě toho, že utahaná servírka s tváří mé třídní učitelky 
píše na notové osnovy z pivních čárek noty nealka a křížky guláše 
jako rekviem za městské holuby a dospívání 

ale to město není 
snad jen kdybych snil 
viděl bych, že stále přeskakují jiskry   
že v žebráckých kloboucích je třicet stříbrných deště
a Jan Nepomucký nemaje jazyka, kterým tě miluji
spí ono tajemství a propadá v čas 
  
cítím tvůj bronzový pyl a slitiny těl 
jímž jsi přítomno mé město
když zakoušíme splynutí v jedno 
tvořeni snad kameny rozbitými do soch
a schodišť, jimiž se dotýkáme ve svém jití 
že snad jedině v takový okamžik jsme 
jako ty